Té noci nikdo v nebelvírské věži nespal. Všichni věděli, že je hrad znovu prohledáván, a celá kolej zůstala ve společenské místnosti, kde čekala na zprávu, jestli se Blacka podařilo chytit. Za svítání se opět objevila profesorka McGonagallová a sdělila žákům, že Sirius Black opět uprchl.
Všude, kam následujícího dne zavítali, mohli pozorovat známky přísnějších bezpečnostních opatření. Profesora Kratiknota viděli, jak vstupní bránu učí podle velké podobizny poznat Siriuse Blacka. Filch náhle zaměstnaně pobíhal chodbami sem a tam a zatloukal prkny všechno od drobných prasklin ve zdech až po myší díry. Sir Cadogan dostal výpověď. Jeho podobizna byla přenesena zpět na osamělé odpočívadlo v sedmém patře a na jeho místo se vrátila Buclatá dáma. Byla odborně zrestaurována, stále ještě však pociťovala obrovskou nervozitu a ke své někdejší práci se upsala pouze pod podmínkou, že se jí dostane zvláštní ochrany. Byla najata parta nevlídných bezpečnostních trollů, kteří ji měli hlídat. Trollové v hrozivě vyhlížející skupině přecházeli chodbou, bručivě se spolu domlouvali a porovnávali velikost svých kyjů.
Harry si nemohl nevšimnout, že socha jednooké čarodějnice ve třetím patře zůstala nehlídaná a nezablokovaná. Zdálo se, že Fred s Georgem měli pravdu, když vyslovili domněnku, že jsou - a spolu s nimi teď i Harry, Ron a Hermiona - jediní, kdo vědí o tajné chodbě, která se za ní skrývá.
„Myslíš, že bychom o ní měli někomu povědět?“ zeptal se Harry Rona.
„Víme, že sem nechodí přes Medový ráj,“ odpověděl zamítavě Ron. „Kdyby se tam byl někdo vloupal, doslechli bychom se o tom.“
Harry byl rád, že se na to Ron dívá takhle. Kdyby byla zahrazena i chodba začínají v jednooké čarodějnici, už nikdy by se znovu nedostal do Prasinek.
Z Rona se rázem stala slavná osobnost. Poprvé v životě mu lidé věnovali větší pozornost než Harrymu a bylo vidět, že se mu to docela zamlouvá. Přestože byl dosud nočními událostmi vážně otřesen, ochotně každému, kdo o to požádal, líčil, co se stalo, a doprovázel to četnými barvitými podrobnostmi.
„...spal jsem a pak jsem zaslechl, jako by se něco trhalo. Myslel jsem, že se mi to jen zdá, víte? Jenže pak tam byl najednou průvan - vzbudil jsem se a závěsy kolem mé postele byly z jedné strany stržené... Překulil jsem se na druhý bok - a viděl jsem, jak nade mnou stojí... jako kostlivec se spoustou špinavých vlasů - v ruce držel obrovský dlouhý nůž, musel být aspoň třiceticentimetrový.. Podíval se na mě, já se zase podíval na něj, a pak jsem zařval a on honem vzal roha.“
„Ale proč?“ zeptal se Ron Harryho o něco později, když odešla skupina dívek z druhého ročníku, které si vyslechly jeho hrůzyplnou historku. „Proč utekl?“
Harry si lámal hlavu stejnou otázkou. Proč Black Rona neumlčel, když zjistil, že se ocitl u nesprávné postele, a nepokračoval dál k Harrymu? Už před dvanácti lety přece prokázal, že vraždy nevinných ho nechávají chladným, a tentokrát měl proti sobě pět neozbrojených chlapců, z nichž čtyři spali.
„Zřejmě si uvědomil, že by se stěží dostal z hradu, kdybys zařval a probudil ostatní,“ prohlásil zamyšleně Harry. „Byl by musel vyvraždit celou kolej, aby se tou dírou v podobizně dostal zas ven... a pak by byl narazil na učitele...“
Neville upadl v totální nemilost. Profesorka McGonagallová se na něj tak rozzlobila, že mu zarazila veškeré budoucí návštěvy Prasinek, udělila mu školní trest a všem ostatním zakázala prozradit mu heslo ke vstupu do věže. Ubožák Neville byl každý večer nucen čekat před vchodem do společenské místnosti, dokud ho někdo nepustil dovnitř, a vystavovat se tam nepříjemnému okukování a úšklebkům bezpečnostních trollů. Ani jeden z těch trestů se však zdaleka nemohl rovnat tomu, který pro něj přichystala jeho babička. Dva dny poté, co se Black vloupal do nebelvírské věže, poslala Nevillovi to nejhorší, co vůbec mohl bradavický žák během snídaně dostat - Huláka.
Velká síň se jako obvykle zaplnila školními sovami, které přinášely poštu, a Neville se zakuckal, když před ním přistála obrovská sova pálená, jež v zobáku svírala jasně rudou obálku. Harrymu a Ronovi, kteří seděli proti němu, bylo okamžitě jasné, že doručený dopis je Hulák - Ron jednoho Huláka dostal od matky v loňském školním roce.
,Já bych zmizel, Neville,“ poradil mu Ron.
Neville nepotřeboval radit dvakrát. Popadl obálku, držel ji před sebou jako nevybuchlou bombu a tryskem vyběhl ze síně; celý zmijozelský stůl při pohledu na něj vybuchl smíchy. Slyšeli, jak se Hulák ve vstupní hale rozeřval - hlas Nevillovy babičky, kouzlem zesílený na stonásobek normální síly, vykřikoval něco o tom, jak Neville pošpinil pověst celé rodiny.
Harry se příliš nechal unést soucitem s Nevillem, takže si hned nevšiml, že také on dostal dopis. Hedvika mu to připomněla bolestivým klovnutím do zápěstí.
,,Au! Ach tak - díky, Hedviko...“
Harry roztrhl obálku, zatímco Hedvika si posloužila trochou Nevillových kukuřičných vloček. Na vzkazu v obálce stálo:
„Nejspíš si nás chce vyposlechnout, co všechno víme o Blackovi,“ mínil Ron.
V šest hodin večer toho dne tedy Harry s Ronem vyšli z nebelvírské věže, spěšně proběhli kolem bezpečnostních trollů a zamířili po schodech dolů do vstupní síně. Hagrid už tam na ně čekal.
„Nazdárek, Hagride,“ pozdravil Ron. „Počítám, že chceš slyšet, co se stalo v sobotu v noci, že?“
„Vo tom už jsem slyšel úplně všecko,“ zavrtěl hlavou Hagrid, otevřel hlavní bránu a vyvedl je ven.
„Ach tak,“ kývl Ron a zdálo se, že ho to tak trochu vyvedlo z míry.
První, co spatřili, když vešli do Hagridova srubu, byl Klofan, který se pohodlně rozvaloval na Hagridově sešívané přikrývce, obrovská křídla složená těsně u těla, a pochutnával si na velkém talíři mrtvých fretek. Když Harry odtrhl oči od této nepříjemné scény, všiml si, že na dveřích Hagridovy šatní skříně visí ramínko s obrovským hnědým oblekem s dlouhým vlasem a absolutně ohavnou žlutooranžovou kravatou.
„Co to má znamenat, Hagride?“ zeptal se.
„To je na Klofanovu vobhajobu před komisí pro likvidaci nebezpečnejch tvorů,“ vysvětloval Hagrid. „Bude to tendle pátek. Pojedem spolu do Londýna. Už jsem si zamluvil dvě postele v záchranným autobusu...“
Harrym projel ošklivý záchvěv hanby. Úplně totiž zapomněl, že proces s Klofanem už klepe na dveře, a provinilý výraz v Ronově tváři prozradil, že na to zapomněl i on. Zapomněli i na svůj slib, že Hagridovi pomohou připravit Klofanovu obhajobu; Kulový blesk jim vyhnal z hlavy všechno ostatní.
Hagrid nalil čaj a nabídl jim mísu sladkých bochánků s hrozinkami, těch se však oba raději zdrželi. S Hagridovým kuchařským uměním už měli své zkušenosti.
„Musím si s váma dvěma vo něčem promluvit,“ začal Hagrid, posadil se mezi ně a zatvářil se neobvykle vážně. „O čem?“ zajímal se Harry.
„Vo Hermioně,“ upřesnil Hagrid. „Co s ní jako má být?“ opáčil Ron.
„Ta holka je na tom moc vošklivě, to s ní má bejt. Vod Vánoc už mě tady kolikrát navštívila. Má furt pocit, že zůstala jako kůl v plotě. Nejdřív jste s ní nemluvili kvůli tomu Kulovýmu blesku a teď s ní zas nemluvíte, protože její kocour -“
„- sežral Prašivku!“ dořekl za něj rozhořčeně Ron. „Protože její kocour udělal něco, co dělaj všecky kocouři,“ pokračoval neústupně Hagrid. „Abyste věděli, párkrát se mi tu i rozbrečela. A přitom má teď zrovna spoustu vlastních starostí. Podle mýho názoru si vší tý práce, co se snaží zvládnout, nabrala moc, ukousla si větší sousto, než vůbec může spolknout. A přesto si eště našla čas, aby mi pomohla s Klofanovým případem, víte... Našla pro mě pár fakt dobrejch argumentů, takže počítám, že by moh mít slušnou šanci...“
„My jsme ti měli taky pomáhat, Hagride - promiň...“ začal se rozpačitě omlouvat Harry
„Tohle ti nemám za zlý,“ zarazil ho Hagrid a odbyl jeho omluvy mávnutím ruky. „Bůh ví, žes toho měl na krku sám taky dost, viděl jsem tě, jak jsi ve dne v noci trénoval famfrpál - musím ale říct, že jsem myslel, že zrovna vám dvěma bude na kamarádce záležet víc než na košťatech nebo na krysách. To je všecko.“
Harry s Ronem na sebe zaraženě pohlédli.
„Vážně jí dalo co proto, když tě Black málem pobodal, Rone. Ta holka má srdce na správným místě, a vy dva s ní nemluvíte...“
„Stačilo by, kdyby se zbavila toho kocoura, a hned bych s ní zase mluvil!“ přerušil ho rozzlobeně Ron. „Jenže ona se ho pořád zastává. Je jako umanutá a nechce proti němu slyšet jediné slovo!“
„To máš těžký, lidi někdy dokážou bejt do svejch mazlíčků úplný cvoci,“ poznamenal moudře Hagrid. Za jeho zády vyplivl Klofan na polštář pár fretčích kostí.
Zbytek návštěvy si povídali o vylepšených šancích Nebelvíru na získání famfrpálového poháru. V devět hodin je Hagrid doprovodil zpátky k hradu.
Když se vrátili do společenské místnosti, tlačila se kolem nástěnky spousta lidí.
„Příští víkend jsou Prasinky!“ zajásal Ron, když se natáhl přes hlavy ostatních a přečetl si nové oznámení. „Co ty na to?“ zeptal se tiše Harryho, když se šli posadit.
„No, Filch tu tajnou chodbu do Medového ráje neobjevil...“ odpověděl Harry ještě tišším hlasem.
„Harry!“ promluvil mu někdo rovnou do pravého ucha. Harry sebou škubl, otočil se a pohlédl na Hermionu, která seděla u stolu přímo za nimi a vyklízela díru v hradbě knih, za níž byla ukrytá.
„Harry, jestli se znovu vypravíš do Prasinek... povím o tom plánku profesorce McGonagallové!“ pohrozila Hermiona.
„Nezdá se ti, jako by tu někdo mluvil, Harry?“ zavrčel Ron, aniž by na Hermionu pohlédl.
„Rone, jak můžeš dovolit, aby šel s tebou? Po tom, co Sirius Black málem udělal tobě! Myslím to vážně, povím -“
„Takže tentokrát chceš, aby Harryho vyhodili ze školy!“ vyjel na ni vztekle Ron. „To jsi v tomhle roce ještě nenadělala dost škody?“
Hermiona otevřela ústa a chystala se odpovědět, v tom okamžiku jí však s tichým zavrčením vyskočil na klín Křivonožka. Hermiona vrhla jediný vystrašený pohled na Rona, popadla Křivonožku do náruče a honem pelášila k dívčím ložnicím.
„Tak co?“ otočil se Ron k Harrymu, jako by je nikdo nepřerušil. „Pojď, když jsme tam byli posledně, vůbec nic jsi neviděl. Ještě jsi ani nebyl u Taškáře!“
Harry se ohlédl a ujistil se, že Hermiona je bezpečně mimo doslech.
„Tak dobrá,“ rozhodl se. „Tentokrát si s sebou ale vezmu neviditelný plášť.“
V sobotu ráno si Harry sbalil do brašny neviditelný plášť, do kapsy si zastrčil Pobertův plánek a spolu se všemi ostatními sešel dolů na snídani. Hermiona po něm neustále vrhala přes stůl podezřívavé pohledy, Harry se jí však odmítal podívat do očí a dal si záležet na tom, aby ho po snídani viděla, jak stoupá zpět po mramorovém
schodišti ve vstupní síni, zatímco všichni ostatní zamířili k hlavní bráně.
„Ahoj!“ zavolal na Rona. „Uvidíme se, až se vrátíš!“ Ron se ušklíbl a spiklenecky na něj mrkl.
Harry spěšně vyběhl do třetího patra a cestou vytáhl z kapsy Pobertův plánek. Přikrčil se za jednookou čarodějnicí, uhladil ho a spatřil, že se k němu blíží drobná tečka. Miniaturní nápis vedle ní hlásal Neville Longbottom.
Harry rychle vytáhl hůlku, zamumlal Dissendium! a strčil do otevřené sochy brašnu, než do ní však stačil sám zalézt, vyšel zpoza rohu Neville.
,,Harry! Úplně jsem zapomněl, že ty taky nejedeš do Prasinek!“
„Nazdárek, Neville,“ pozdravil Harry, spěšně ustoupil od sochy a plánek si zastrčil zpět do kapsy. „Co tady děláš?“ zeptal se.
„Nic,“ pokrčil rameny Neville. „Nedal by sis partičku řachavého Petra?“
„No - teď zrovna ne - měl jsem namířeno do knihovny, abych pro Lupina sepsal tu práci o upírech...“
„Tak to já půjdu s tebou!“ zaradoval se Neville. „Taky jsem to ještě nenapsal!“
„Vlastně - počkej - jistě, já zapomněl, vždyť jsem ji včera večer dopsal.“
„Vynikající, tak bys mi teď mohl poradit,“ poprosil Neville s nejistým výrazem v kulaté tváři. „Vůbec nerozumím tomu s tím česnekem - to ho musí jíst nebo...“
Neville zmlkl, tiše zalapal po dechu a hleděl Harrymu přes rameno.
Stál tam Snape. Neville rychle ustoupil za Harryho. „Copak tady vy dva děláte?“ zastavil se a prohlížel si je. „Tohle je zvláštní místo na setkání...“
K Harryho obrovskému znepokojení přelétly Snapeovy černé oči po dveřích na obou stranách a spočinuly na jednooké čarodějnici.
„My jsme - my tady žádnou schůzku neměli,“ vysvětloval Harry. „Prostě jsme se tu potkali.“
„Vážně?“ ušklíbl se Snape. „Vy máte ve zvyku objevovat se na nečekaných místech, Pottere, a jen zřídkakdy jste tam bezdůvodně... Radil bych vám oběma, abyste se vrátili do nebelvírské věže, kam patříte.“
Harry s Nevillem se beze slova otočili a odešli. Když zahýbali za roh, Harry se ohlédl. Snape přejížděl rukou přes hlavu jednooké čarodějnice a pozorně ji zkoumal.
Harrymu se podařilo Nevilla setřást u Buclaté dámy, kde mu nejprve prozradil heslo a pak předstíral, že si v knihovně zapomněl práci o upírech a musí se pro ni vrátit. Jakmile zmizel z dohledu bezpečnostním trollům, vytáhl znovu plánek a přidržel si ho těsně u obličeje.
Zdálo se, že v chodbě třetího patra nikdo není. Harry si plánek pečlivě prohlédl a s nesmírnou úlevou zjistil, že tečka označená Severus Snape je už zase ve své pracovně.
Tryskem se rozběhl zpět k jednooké čarodějnici, otevřel její hrb, vlezl dovnitř a sjel dolů, kde na konci kamenné skluzavky našel svoji brašnu. Mávnutím ruky smazal Pobertův plánek a rychlým krokem vyrazil.
Dokonale schovaný pod neviditelným pláštěm se Harry vynořil ve slunečním světle před Medovým rájem a šťouchl Rona do zad.
„To jsem já,“ zamumlal.
„Co tě tak zdrželo?“ zasyčel Ron. „Motal se tam Snape...“
Vyrazili vzhůru po hlavní ulici.
„Kde jsi?“ mumlal neustále Ron koutkem úst. „Jsi tu ještě? To je ale zvláštní pocit...“
Nejdřív zašli na poštu; Ron předstíral, že se vyptává, kolik by stálo, kdyby chtěl poslat sovu Billovi do Egypta, aby měl Harry čas důkladně se tam porozhlédnout. Kolem seděly přinejmenším tři stovky sov, které na ně s tichým houkáním shlížely. Byly tu všemožné druhy od velkých šedých výrů až po drobounké chundelaté sovičky („Pouze pro místní zásilky“), které byly tak malé, že by se klidně mohly posadit Harrymu do dlaně.
Potom navštívili Taškářovy žertovné předměty, které byly tak nacpané bradavickými žáky, že si Harry musel dávat velký pozor, aby někomu nešlápl na nohu a nevyvolal paniku. Byly tu žertovné a překvapivé pomůcky, schopné splnit i Fredovy a Georgeovy nejdivočejší sny. Harry šeptem Ronovi udílel pokyny a podal mu zpod pláště několik zlatých mincí. Když od Taškáře odcházeli, měli měšce s penězi podstatně lehčí než při příchodu, zato kapsy se jim nadouvaly bombami hnojůvkami, škytacími bonbony, žabincovým mýdlem a každý měl i jeden čajový šálek, který každého, kdo se z něj napil, kousl do nosu.
Venku bylo hezky a vál svěží větřík, takže ani jednomu se nechtělo schovávat se někde vevnitř; prošli tedy kolem Tří košťat a vydali se vzhůru do kopce k Chroptící chýši, kde údajně strašilo nejúporněji ze všech britských strašidelných domů. Chýše stála kousek stranou od vesnice a díky zabedněným oknům a močálovité zarostlé zahradě působila poněkud strašidelně i za denního světla.
„Dokonce i bradavičtí duchové se jí raději vyhýbají,“ vyprávěl Ron, když se opírali o plot a prohlíželi si ji. „Ptal jsem se Skoro bezhlavého Nicka... říkal, že podle toho, co slyšel, tam přebývá nějaká pěkně drsná chasa. Dovnitř se nikdo nedostane. Fred s Georgem to zkoušeli, ale všechny vchody jsou hermeticky uzavřené...“
Harry, který se při výstupu do kopce pořádně zahřál, právě uvažoval o tom, že si na pár minut svlékne neviditelný plášť, když odněkud znedaleka zaslechli čísi hlasy. Někdo se blížil k domu z protější strany kopce; o minutku později se objevil Malfoy, kterému šli v patách Crabbe a Goyle. Malfoy jim právě cosi říkal.
„...už by mi každým dnem měla přijít od otce sova. Musel na to přelíčení jít, aby jim pověděl, jak to bylo s tou mojí rukou... že jsem s ní tři měsíce nemohl pohnout...“ Crabbe s Goylem se zachechtali.
„Je mi fakt líto, že neuslyším, jak se ho ten zarostlý přiblblý kolohnát bude snažit hájit: ,Von přeci vůbec neni zlej, vážně...’ - Říkám vám, že s tím hipogryfem je už teď amen...“
Malfoy si náhle všiml Ronovy přítomnosti. Tvář se mu roztáhla ve zlomyslném úšklebku.
„Co tady děláš, Weasleyi?“
Zahleděl se na zchátralý dům za Ronem.
„Nejspíš bys tady hrozně rád bydlel, že jo, Weasleyi? Necháváš si zdát o tom, že máš ložnici jen sám pro sebe? Slyšel jsem, že doma spíte všichni v jednom pokoji - je to pravda?“
Harry popadl Rona zezadu za hábit, aby mu zabránil vrhnout se po Malfoyovi.
„Přenech ho mně,“ zasyčel mu do ucha.
Tak dokonalou příležitost prostě nemohl propást. Tiše se přikradl Malfoyovi, Crabbemu a Goylovi za záda, sehnul se a sebral z rozbahněné cesty obrovskou hroudu bláta.
„Zrovna jsme se bavili o tvém kamarádíčkovi Hagridovi,“ oznámil Ronovi Malfoy. „Jen jsme se snažili představit si, co asi říká komisi pro likvidaci nebezpečných tvorů. Myslíš, že bude brečet, až tomu jeho hipogryfovi uříznou...“
PLESK!
Malfoyovi poskočila hlava dopředu, když ho trefila hrouda bláta; z jeho stříbřitě plavých vlasů náhle odkapávalo na zem špinavé bahno.
„Co to -“
Ron se rozchechtal tak upřímně, že se musel přidržet plotu, aby se udržel na nohou. Malfoy, Crabbe a Goyle se otočili a přihlouple se rozhlíželi kolem. Malfoy se snažil otřít si vlasy od bláta.
„Opravdu tady nahoře straší, že?“ poznamenal Ron s výrazem člověka, který mluví o počasí.
Crabbe a Goyle se tvářili vystrašeně. Proti duchům jim jejich vypracované svaly nebyly nic platné. Malfoy těkal vzteklýma očima po liduprázdném okolí.
Harry se tiše kradl podél cesty k místu, kde jedna obzvlášť rozčvachtaná louže nabízela bohatou zásobu ohavně páchnoucího nazelenalého svinstva.
PLESK!
Tentokrát dostali svou dávku Crabbe s Goylem. Goyle začal na místě zuřivě poskakovat a snažil se vytřít si bahno z malých tupých očí.
„Přilétlo to támhle odtud!“ vyhrkl Malfoy, otřel si obličej a upřeně se zadíval na místo asi tak metr dva nalevo od Harryho.
Crabbe se jako mátoha vztekle vrhl kupředu, s dlouhými pažemi nataženými před sebou. Harry se přikrčil, prosmýkl se kolem něj, zdvihl ze země klacek a přetáhl ho přes záda. Popadal se za břicho tichým smíchem, když Crabbe předvedl ve vzduchu jakousi piruetu, aby zjistil, kdo po něm klacek hodil. Protože Ron byl jediný, koho Crabbe viděl, rozběhl se směrem k němu, Harry mu však nastavil nohu. Crabbe zakopl - a jeho obrovská plochá noha se zachytila v lemu Harryho pláště. Harry pocítil prudké škubnutí a pak mu neviditelný plášť sklouzl z obličeje.
Na zlomek vteřiny mu Malfoy hleděl přímo do tváře. „ÁÁÁÁÁ!“ zařval a ukázal na Harryho hlavu. Pak se prudce otočil a krkolomnou rychlostí se rozběhl zpět z kopce dolů; Crabbe s Goylem ho následovali.
Harry se honem zahalil pláštěm. To, co se stalo, se už však nedalo napravit.
„Harry!“ vyhrkl Ron, klopýtavě pokročil kupředu a zoufale hleděl na místo, kde mu Harry zmizel z dohledu, „asi bys měl honem běžet! Jestli to Malfoy někomu poví - musíš se vrátit na hrad, honem -“
„Tak zatím ahoj,“ rozloučil se Harry a bez dalšího slova se rozběhl po cestičce dolů do Prasinek.
Uvažoval o tom, zda Malfoy uvěří tomu, co viděl. A bude někdo věřit Malfoyovi? O neviditelném plášti nikdo nevěděl - totiž nikdo kromě Brumbála. Harryho žaludek udělal kotrmelec - pokud Malfoy něco poví, bude Brumbál hned vědět, co se stalo...
Zpátky do Medového ráje, zpátky dolů po schodech do sklepa, přes kamennou podlahu k padacím dvířkům - tam si svlékl plášť, strčil si ho do podpaží a jak nejrychleji mohl, rozběhl se chodbou... Malfoy to určitě stihne zpět dřív než on... Jak dlouho mu potrvá, než najde někoho z učitelů? Přestože se mu nedostávalo dechu a v boku ho bolestivě píchalo, Harry nezpomalil, dokud nedorazil ke kamenné skluzavce. Věděl, že plášť bude muset nechat na místě, byl by to příliš výmluvný důkaz proti němu, kdyby už Malfoy stačil informovat některého učitele. Zastrčil ho do temného kouta a pak začal maximální možnou rychlostí šplhat vzhůru; zpocené ruce se mu smekaly po okrajích šachty. Když dospěl až pod hrb kamenné čarodějnice, zaťukal na něj hůlkou, vystrčil hlavu a vytáhl se ven. Hrb se za ním zavřel, a právě když Harry vyskočil zpoza sochy, slyšel, že se k němu přibližují rázné kroky.
Byl to Snape. Blížil se k Harrymu rychlým tempem, s černým hábitem rozevlátým za sebou, a zastavil se těsně u něj.
„Táák,“ protáhl.
Ve tváři mu pohrával sotva potlačovaný triumf. Harry se snažil nasadit nevinný výraz, až příliš si však byl vědom svého zpoceného obličeje a zablácených rukou, které honem zastrčil do kapes.
„Pojďte se mnou, Pottere,“ nařídil mu Snape.
Harry ho následoval po schodech dolů a pokoušel se otřít si ruce do čista o vnitřek hábitu tak, aby si toho Snape nevšiml. Po dalším schodišti sestoupili do sklepení a pokračovali ke Snapeově pracovně.
Harry tam byl pouze jednou a i tenkrát kvůli velice vážnému maléru. Snape si od jeho poslední návštěvy obstaral několik dalších odporných exponátů, které měl rozestavené ve sklenicích na polici za pracovním stolem, kde se leskly v plamenech ohně a přispívaly k hrozivé atmosféře celé místnosti.
„Posaďte se!“ vyštěkl Snape.
Harry se posadil, Snape však zůstal stát.
„Pan Malfoy za mnou právě byl s velice podivnou historkou, Pottere,“ začal Snape.
Harry neodpověděl.
„Řekl mi, že byl nahoře u Chroptící chýše, a narazil tam na Weasleyho - očividně byl sám.“
Harry stále nic neříkal.
„Pan Malfoy tvrdí, že stál a hovořil s ním, když ho najednou zezadu trefila do hlavy velká hrouda bláta. Jak myslíte, že se to mohlo stát?“
Harry se snažil nasadit výraz mírného překvapení. „To nevím, pane profesore.“
Snapeovy oči se zavrtávaly do Harryho. Bylo to přesně totéž jako snažit se čelit pohledu hipogryfa. Harry se usilovně pokoušel nemrkat.
„Pan Malfoy poté spatřil jisté pozoruhodné zjevení. Nenapadá vás, co to mohlo být, Pottere?“
„Ne,“ ujistil ho Harry, který tentokrát usiloval, aby jeho hlas zněl nevinně zvědavě.
„Byla to vaše hlava, Pottere. Vznášela se ve vzduchu.“ Následovalo dlouhé ticho.
„Možná by si měl Malfoy zajít za madame Pomfreyovou,“ mínil nakonec Harry „Jestli má takovéhle vidiny..“
„Co měla vaše hlava co pohledávat v Prasinkách, Pottere?“ otázal se tiše Snape. „Vaší hlavě není vstup do Prasinek povolen. Žádné části vašeho těla není vstup do Prasinek povolen.“
„To já vím,“ přikývl Harry a ze všech sil bojoval, aby se mu ve tváři neobjevila vina ani strach. „Řekl bych, že Malfoy trpí halucinace...“
„Malfoy žádnými halucinacemi netrpí,“ zavrčel Snape, sklonil se a položil ruce na obě opěrky Harryho křesla, takže měli obličeje jen dvacet čísel od sebe. „Byla-li v Prasinkách vaše hlava, byl jste tam celý“
„Byl jsem v nebelvírské věži,“ protestoval Harry. „Jak jste mi nařídil -“
„Může to někdo dosvědčit?“
Harry nechal jeho otázku nezodpovězenou. Snapeovy úzké rty se stáhly v děsivý úsměv.
„No prosím,“ prohlásil a znovu se vzpřímil. „Všichni, od samotného ministra kouzel až po posledního učitele, se snaží zajistit slavnému Harrymu Potterovi bezpečí před Siriusem Blackem. Jenže slavný Harry Potter je sám sobě zákonem! Jen ať si s jeho bezpečím lámou hlavu obyčejní lidé! Slavný Harry Potter si chodí, kam se mu zachce, a o důsledcích svého jednání nepřemýšlí.“
Harry stále nic neříkal. Snape se ho snažil vyprovokovat, aby přiznal barvu, ale on mu tu radost nemínil udělat. Snape neměl jediný důkaz - zatím.
„Jak pozoruhodně se podobáte svému otci, Pottere,“ prohlásil znenadání Snape a oči se mu leskly. „Ten byl také neuvěřitelně arogantní. Trocha nadání na famfrpálovém hřišti ho vedla k přesvědčení, že je z lepšího těsta než my ostatní. Jak jen se naparoval před svými kamarády a obdivovateli... Jste si tak podobní, až z toho mrazí.“
„Můj táta se před nikým nenaparoval,“ ujelo Harrymu, nestačil se už zarazit. „A já taky ne.“
„Tvůj otec taky neměl moc respekt k předpisům,“ pokračoval Snape, který cítil, že se ocitl ve výhodě, a úzký obličej mu potměšile zářil. „Předpisy platily pro obyčejné smrtelníky, ne pro vítěze famfrpálového poháru. Hlavu nosil tak vysoko v oblacích -“
„DRŽTE UŽ HUBU!“
Harry náhle vyskočil. Lomcoval s ním tak silný vztek, jaký nepocítil od svého posledního večera v Zobí ulici. Bylo mu úplně jedno, že Snapeův obličej ztuhl a v černých očích se mu nebezpečně blýskalo.
„Co jsi to řekl, Pottere?“
„Říkal jsem, abyste si nebral do huby mého tátu!“ zařval Harry. „Abyste věděl, tak já vím, jak to bylo! Zachránil vám život! Brumbál mi to pověděl! Nebýt mého táty, vůbec byste tu nebyl!“
Snapeova nezdravě nažloutlá pleť nyní nabyla barvy kyselého mléka.
„A pověděl ti taky pan ředitel, za jakých okolností mi tvůj otec zachránil život?“ zašeptal. „Nebo snad podrobnosti považoval za příliš nepříjemné pro tvá vzácně citlivá potteří ouška?“
Harry se kousl do rtu. Nevěděl, co se stalo, a nechtěl to přiznat - zdálo se však, že Snape uhádl pravdu.
„Byl bych strašně nerad, kdybyste odtud odcházel s nějakým falešným obrázkem svého otce,“ prohlásil a ústa mu zkřivil děsivý škleb. „Představujete si snad, že vykonal nějaký báječně hrdinský čin? V tom případě mi dovolte, abych vás poopravil. Váš otec - kterého si ceníte jako světce - a jeho přátelé si na můj účet přichystali nesmírně zábavný žert, který by byl nepochybně skončil mou smrtí nebýt toho, že váš otec v poslední chvíli ztratil nervy. Na tom, co udělal, nebylo pranic statečného. Zachraňoval nejen moji, ale také svou vlastní kůži. Kdyby ten žert vyšel, byli by ho vyloučili z Bradavic.“ Snape vztekle cenil nepravidelné zažloutlé zuby. „Vyndejte věci z kapes, Pottere!“ vyjel náhle na Harryho. Harry se nepohnul. V uších mu hlasitě dunělo. „Obraťte kapsy naruby, nebo půjdeme přímo za ředitelem! Obraťte je naruby, Pottere!“
Strnulý úlekem vytáhl neochotně z kapes žertovný pytlík od Taškáře a Pobertův plánek.
Snape sáhl po sáčku od Taškáře.
„To mi dal Ron,“ vysvětloval Harry a modlil se, aby měl příležitost varovat ho dřív, než ho uvidí Snape. „Totiž - přinesl mi to, když byl posledně v Prasinkách -“
„Vážně? A vy to od té doby pořád nosíte v kapse? To je opravdu dojemné... A co je tohle?“
Snape zdvihl plánek. Harry se vší silou snažil udržet bezvýrazný obličej.
„Jen kousek pergamenu, nosím ho s sebou jen tak, pro všechny případy,“ pokrčil rameny.
Snape ho otáčel v rukou a upřeně Harryho pozoroval. „No, takový starý kus pergamenu přece určitě nepotřebuješ,“ prohlásil. „Proč ho prostě - nevyhodit?“ Natáhl ruku směrem k ohni.
„Ne!“ vyjekl poplašeně Harry.
„Ale, ale!“ usmál se Snape a protáhlé nosní dírky se mu chvěly rozčilením. „Je to snad další vzácný dar od pana Weasleyho? Nebo je to - něco jiného? Co takhle dopis napsaný neviditelným inkoustem? Nebo snad - návod, jak se dostat do Prasinek a nemuset přitom projít kolem mozkomorů?“
Harry zamrkal a Snapeovy oči se rozzářily.
„Tak se na to podíváme, hned se na to podíváme...“ mumlal, vytáhl hůlku, rozložil si plánek na stole a uhladil ho. Vyjev mi svoje tajemství!“ přikázal a přiložil hůlku k pergamenu.
Nic. Harry zaťal ruce v pěst, aby se mu přestaly třást. „Ukaž, co skrýváš!“ vyštěkl Snape a vztekle na plánek poklepal.
Pergamen zůstal beze změny. Harry zhluboka dýchal, aby se uklidnil.
„Profesor Severus Snape, učitel této školy, vám přikazuje, abyste mu sdělili informace, které skrýváte!“ rozkřikl se Snape a udeřil do plánku hůlkou.
Na hladkém povrchu plánku se náhle začala objevovat slova, jako by na něj psala neviditelná ruka.
Snape ztuhl. Harry ohromeně zíral na vzkaz na pergamenu. Plánek však ještě zdaleka neskončil. Pod prvním nápisem se začal objevovat druhý.
Nebýt toho, že se nacházel v extrémně vážné situaci, byl by se Harry ohromně bavil. A ještě to neskončilo.
Harry vyděšeně zavřel oči. Když je znovu otevřel, plánek už dopsal svůj poslední vzkaz.
Harry čekal, kdy dopadne smrtící úder.
„No dobrá,“ zašeptal Snape. „Na tohle se ještě podíváme...“
Přešel ke krbu, nabral hrst lesklého prášku ze džbánu na krbové římse a vhodil ho do ohně.
„Lupine!“ zahulákal do plamenů. „Rád bych si s tebou promluvil.“
Harry zíral ohromeně do ohně. V plamenech se náhle objevil obrovský stín a velikou rychlostí se točil kolem vlastní osy. O několik vteřin později už z krbu vylézal profesor Lupin a ometal si popel z obnošeného hábitu. „Volal jsi, Severusi?“ zeptal se vlídně.
„Jistěže, volal,“ přisvědčil Snape s tváří zkřivenou nenávistným hněvem a přešel zpět ke svému stolu. „Právě jsem nařídil Potterovi, aby obrátil své kapsy naruby, a našel jsem u něj tohle.“ Ukázal na pergamen, na němž dosud jasně zářila slova pánů Náměsíčníka, Červíčka, Tichošlápka a Dvanácteráka.
Na Lupinově tváři se rozhostil jakýsi zvláštní, neproniknutelný výraz.
„No tak?“ dotíral Snape.
Lupin dál upřeně zíral na plánek. Harry měl dojem, že o něčem horečně přemýšlí.
„No tak?“ opakoval Snape. „Ten pergamen je očividně plný černé magie. To je přece obor, ve kterém jsi vyhlášený expert, Lupine. Kde myslíš, že Potter k něčemu takovému přišel?“
Lupin zdvihl oči a jediným kratičkým pohledem Harrymu naznačil, aby se do toho nepletl.
„Plný černé magie?“ opakoval měkce. „To si vážně myslíš, Severusi? Já bych řekl, že je to jen kus pergamenu, který uráží každého, kdo se ho pokusí přečíst. To je sice dětinské, ale rozhodně nijak nebezpečné. Počítám, že ho Harry koupil v nějakém obchodu s žertovnými předměty -“
„Opravdu?“ ucedil Snape. Ústa mu ztuhla vztekem. „Myslíš, že něco takového mohl sehnat v obchodu s žertovnými předměty? Nemyslíš, že je pravděpodobnější, že to dostal přímo od výrobců?“
Harry nechápal, co tím chce Snape říct. Stejně na tom byl i Lupin.
„Myslíš tím od pana Červíčka nebo od některého z těch ostatních?“ zeptal se. „Ty snad někoho z nich znáš, Harry?“ „Ne,“ ujistil ho spěšně Harry.
„No tak vidíš, Severusi,“ otočil se Lupin zpět k Snapeovi. „Připadá mi to jako něco od Taškáře...“
Jako na zavolanou vrazil do pracovny Ron. Byl absolutně bez dechu a sotva se stačil zarazit před Snapeovým psacím stolem. Držel se za hrudník, v němž ho píchalo, a snažil se promluvit.
„Ty věci - jsem dal - Harrymu - já,“ lapal po dechu. „Koupil jsem je - už dávno -“
„No prosím!“ zaradoval se Lupin, zamnul si ruce a spokojeně se rozhlédl. „A je to zřejmě všechno jasné! Severusi, tohle si vezmu s sebou, smím?“ Složil plánek a zastrčil si ho pod hábit. „Harry, Rone, pojďte se mnou, chci si s vámi promluvit o tom pojednání o upírech. - Omluv nás, Severusi.“
Harry se neodvážil na Snapea pohlédnout, když odcházeli z jeho pracovny. Bez jediného slova se s Ronem a s Lupinem vrátil až do vstupní síně. Teprve tam se otočil k Lupinovi.
„Pane profesore, já -“
„Nechci slyšet žádné vysvětlování,“ zarazil ho přísně Lupin. Rozhlédl se po prázdné vstupní síni a ztlumil hlas. „Čirou náhodou je mi známo, že tenhle plánek před mnoha lety pan Filch zkonfiskoval jednomu z žáků. Ano, vím, že je to plánek,“ dodal, když viděl ohromené pohledy Harryho a Rona. „Nevím, jak jste se k němu dostali vy dva, ale doopravdy žasnu nad tím, že jste nám ho neodevzdali. Zejména poté, co se stalo naposledy, když jeden žák někde nechal ležet volně přístupné informace o hradě. A rozhodně ti ho nemohu vrátit, Harry.“
Harry ani nečekal nic jiného. Navíc příliš dychtil po informacích, než aby protestoval.
„Proč si Snape myslel, že jsem ho dostal od jeho výrobců?“
„Protože...“ zaváhal Lupin, „protože ti, co ten plánek nakreslili, by tě určitě chtěli vylákat ven ze školy. Považovali by to za ohromnou legraci.“
„Vy je znáte?“ zeptal se užasle Harry.
„Setkal jsem se s nimi,“ přisvědčil stroze Lupin. Díval se na Harryho vážněji než kdykoli dřív.
„Nepočítej s tím, že tě budu ještě někdy vytahovat z bryndy, Harry. K tomu, abys bral Siriuse Blacka vážně, tě donutit nemůžu. Domníval jsme se ale, že to, co slyšíš, když se k tobě mozkomorové dostanou příliš blízko, na tebe bude mít větší účinek. Tvoji rodiče položili životy za to, aby zachránili ten tvůj, Harry. Špatně se jim odvděčuješ, když jejich oběť dáváš v sázku kvůli pytlíku čarodějnických rošťáren.“
Otočil se a odešel; Harry si po jeho odchodu připadal mnohem hůř než kdykoli ve Snapeově pracovně. Pomalu s Ronem stoupali po mramorovém schodišti. Když procházeli kolem jednooké čarodějnice, vzpomněl si Harry na neviditelný plášť - pořád ještě byl tam dole. Neodvažoval se však jít si pro něj.
„Za to můžu já,“ ozval se najednou Ron. „To já tě přemluvil, abys šel se mnou do Prasinek. Lupin má pravdu, byla to pitomost, neměli jsme to dělat -“
Zarazil se v půli věty. Došli právě k chodbě, kterou sem a tam přecházeli bezpečnostní trollové, a zjistili, že jim vstříc kráčí Hermiona. Jediný pohled na ni Harrymu prozradil, že už slyšela, co se stalo. Srdce mu vylétlo až do krku - řekla to profesorce McGonagallové?
„Přišla ses nám vysmát?“ vyjel vztekle Ron, když se před nimi zastavila. „Nebo jsi na nás teprve teď byla žalovat?“ „Ne,“ zavrtěla hlavou Hermiona. V ruce držela dopis a rty se jí chvěly. „Jen jsem si myslela, že byste to měli vědět... Hagrid ten případ prohrál. Klofan bude popraven.“
