Jdi na obsah Jdi na menu
 


Harry měl z toho šoku na okamžik úplně prázdno v hlavě. Všichni tři stáli pod neviditelným pláštěm jako přimrazení děsem. Poslední paprsky zapadajícího slunce zalévaly školní pozemky, překryté dlouhými stí­ny, krvavým světlem. Potom za sebou zaslechli šílené skučení.
„To byl Hagrid,“ zamumlal Harry. Aniž by přemýšlel o tom, co dělá, otočil se a chystal se vyrazit zpět, Ron s Hermionou ho však popadli za ruce.
„To nemůžeme,“ zašeptal Ron, ve tváři bílý jako papír. „Bude mít ještě větší problémy, jestli se prozradí, že jsme za ním chodili...“
Hermiona dýchala přerývaně a nepravidelně.
„Jak - jak to mohli - udělat?“ zajíkala se. „Jak jen mohli?“ „Pojďte,“ vyzval je Ron. Zdálo se, že mu cvakají zuby. Znovu vykročili k hradu, ale postupovali pomalu, aby zůstali dokonale skrytí pod neviditelným pláštěm. Svět­la rychle ubývalo. Když dorazili na otevřené prostran­ství, padala všude kolem nich tma, jako by ji na ně někdo seslal kouzlem.
„Nemrskej sebou, Prašivko!“ prskal Ron a přitiskl ruku na náprsní kapsu. Krysa sebou zuřivě mlela. Ron se ná­hle zarazil a pokoušel se ji zastrčit hlouběji. „Co tě to po­padlo, ty kryso pitomá? Přestaň se mrskat - AUUU! Ona mě kousla!“
„Buď zticha, Rone!“ naléhala šeptem Hermiona. „Po­pletal tady bude každou chvíli...“
„Když ona - nechce - dát pokoj -“
Prašivku cosi zjevně vyděsilo k smrti. Mrskala sebou a ze všech sil se snažila vymanit z Ronova sevření.
„Co to s ní je, proboha?“
Harry to však právě spatřil - s tělem přikrčeným těsně k zemi a s velkýma žlutýma očima zlověstně světél­kujícíma ve tmě se k nim tiše kradl - Křivonožka! Harry nedokázal posoudit, zdali je vidí nebo jde prostě za Pra­šivčiným pištěním.
„Křivonožka!“ zasténala Hermiona. „Ne, běž pryč, Kři­vonožko! Zmiz!“
Kocour se však blížil víc a víc. „Prašivko - NE!“
Ale bylo pozdě - krysa proklouzla Ronovi mezi sevře­nými prsty, dopadla na zem a pelášila pryč. Křivonožka jí byl jediným skokem v patách, a než ho Harry nebo Hermiona stačili zadržet, Ron ze sebe shodil neviditelný plášť a zmizel ve tmě.
„Rone!“ zanaříkala Hermiona.
Podívali se s Harrym po sobě a vyrazili na ním; proto­že pod pláštěm nemohli běžet tryskem, setřásli ho, tak­že za nimi vlál jako rytířská zástava, když se hnali za Ro­nem. Odněkud zpředu slyšeli, jak dusá a jak křičí na Křivonožku.
„Nech Prašivku na pokoji - nech ji být! Uteč, Prašiv­ko - poběž sem -“
Ozval se hlasitý tupý úder.
„A mám tě! A ty koukej zmizet, ty hnusná kočko!“ Harry s Hermionou se o Rona málem přerazili; klou­zavě zastavili těsně před ním. Ron ležel jak dlouhý tak ši­roký na zemi, Prašivku už však měl znovu v bezpečí v kapse; pevně svíral ten třesoucí se uzlíček masa obě­ma rukama.
„Rone - dělej honem - zpátky pod plášť -“ zajíkala se Hermiona. „Brumbál - ministr - za chviličku se tudy bu­dou vracet...“
Než však přes sebe stačili přehodit plášť, dokonce ješ­tě dřív, než se stačili pořádně nadechnout, zaslechli měk­ké pleskání obrovských tlap. Něco se temnotou řítilo pří­mo na ně - pes! Obrovitý, uhlově černý pes s bledýma očima.
Harry sáhl po hůlce, bylo však už pozdě - pes se od­razil k mohutnému skoku a předními tlapami dopadl Harrymu na prsa. Harry se svalil na záda, zahlcen záplavou chlupů. Cítil horký dech té bestie, viděl její pře­dlouhé zuby…
Prudký skok však způsobil, že se pes vzápětí skutálel z Harryho na zem. Harry se pokusil vstát, přestože mu připadalo, že má zpřelámaná všechna žebra. Slyšel, jak se pes s vrčením obrací a chystá se k novému útoku.
Ron už byl na nohou. Když se pes poznovu vrhl k nim, odstrčil Harryho stranou a zahryzl se Ronovi do nataže­né paže. Harry po zvířeti skočil a drapl je, ale v ruce mu zůstal jen chomáč chlupů - bestie vlekla Rona pryč stej­ně snadno, jako by v zubech nesla hadrovou panenku.
A pak - bůhvíodkud - udeřilo Harryho do obličeje co­si tak prudce, že znovu padl k zemi. Slyšel i Hermionin bolestný výkřik a pád.
Zoufale šátral po své hůlce a mrkal, aby se zbavil ka­piček krve, jež mu stékaly do očí...
„Lumos!“ šeptl.
Z hůlky vytrysklo světlo, jež odhalilo kmen silného stromu. Při honičce za Prašivkou se dostali až k Vrbě mlá­tičce, v jejíchž větvích to praskalo, jako by jimi zmítal prudký vichr. Kymácely se sem a tam a bránily jim při­stoupit blíž.
A tam dole, kde se kmen nořil ze země, byl pes a po­zpátku vlekl Rona do velké díry mezi kořeny - Ron se zu­řivě bránil, avšak jeho hlava a horní část těla už mizely v díře...
„Rone!“ vykřikl Harry a pokusil se vyrazit za ním, jed­na silná větev však smrtícím obloukem fiala vpřed a do­nutila ho ustoupit.
Z Rona teď bylo vidět jen jeho nohu, kterou se zahákl o tlustý kořen, aby ho pes nemohl táhnout dál pod zem. Potom však vzduch jak výstřel z pušky prořízlo ošklivé rrrup: to prasklo v Ronově noze a v příštím okamžiku jim zmizela z očí.
„Harry - musíme běžet pro pomoc -!“ zabědovala Hermiona. Také ona krvácela. Vrba mlátička jí uštědřila ránu do ramene.
„Ne! Ta potvora je dost velká, může ho sežrat, nemáme čas -“
„Ale bez pomoci se za ním nikdy nedostaneme, Har­ry...“
Zaútočila proti nim další větev s menšími pakostivý­mi haluzemi vytrčenými vpřed jako sevřené pěsti. „Když se tam dovnitř dostala ta psí obluda, dokážeme to i my,“ oddechoval těžce Harry, poskakoval sem a tam a pokoušel se proklouznout zlomyslně švihajícími vět­vemi. Nedokázal se však dostat ani o píď blíž ke kořenům a zůstat mimo dosah úderů, které mu Vrba mlátička uštědřovala.
„Ach pomoc, pomoc,“ šeptala zoufale Hermiona a ne­jistě poskakovala na místě, „prosím...“
Křivonožka vyrazil k náhlému útoku. Nečekaně jako had se prosmekl mezi tlukoucími větvemi a položil přední tlapky na jeden ze suků na kmeni.
Vrba jako by se náhle proměnila v mramorovou sochu a znehybněla. Nezatřepotal se a nezaševelil na ní jediný lísteček.
„Křivonožko!“ zašeptala udiveně Hermiona. Držela se teď Harryho paže tak křečovitě, až mu to působilo bo­lest. „Jak věděl -“
„Kamarádí se s tím psem,“ vysvětloval ponuře Harry. „Už jsem je spolu viděl. Tak pojď - a hůlku měj připra­venou -“
V několika sekundách byli až u kmene, ale ještě než se dostali k otvoru mezi kořeny, Křivonožka do něj za­jel a mávl jim ocasem podobným štětce na vymývání lah­ví. Jako druhý se do otvoru vnořil Harry. Vlezl dovnitř hlavou napřed a sklouzl po hlinitém svahu na dno ni­zoučké chodby. Křivonožka byl kousek před ním a ve světle hůlky mu blýskaly oči. O pár sekund později sje­la dolů k Harrymu i Hermiona.
„Kde je Ron?“ šeptla vyděšeným hláskem.
„Někde támhle,“ ukázal Harry a s ohnutými zády se vy­dal za Křivonožkou.
„Kde ta chodba ústí nahoru?“ vyptávala se Hermiona a lapala po dechu.
„To nevím... Je sice zakreslená na Pobertově plánku, ale Fred s Georgem říkali, že se nikdy nikomu nepodařilo do ní dostat. Je vyznačená jenom k okraji toho plánku, ale mohla by končit v Prasinkách...“
Postupovali tak rychle, jak to jen v hlubokém před­klonu šlo; před nimi jim neustále mizel z očí a znovu se objevoval Křivonožkův ocas. Chodba pokračovala dál a dál a Harrymu připadalo, že je přinejmenším stejně dlouhá jako ta, která končila v Medovém ráji. Nedokázal myslet na nic jiného než na Rona a na to, co s ním asi zrovna vyvádí ten obrovitý pes... Nadechoval vzduch do plic krátkými bodavými doušky a přihrbeně klusal vpřed...
A pak chodba začala stoupat, o chviličku později se zatočila a Křivonožka zmizel. Místo něj uviděl Harry skvr­nu matného světla, jež do chodby pronikalo malým otvo­rem.
Zastavili se s Hermionou, lapali po dechu a pomalu se kradli kupředu. Oba zdvihli hůlky, aby zjistili, co za tím otvorem je.
Byla tam nějaká místnost, strašně neupravená a zaprá­šená. Ze stěn se odlupovaly tapety, podlaha byla plná špi­navých skvrn, veškerý nábytek byl rozbitý, jako by ho ně­kdo úmyslně roztřískal. Všechna okna byla zatlučená dřevěnými prkny.
Harry pohlédl na Hermionu, která se tvářila vylekaně, přesto však přikývla.
A tak se vysoukal nahoru a rozhlédl se kolem. V míst­nosti nikdo nebyl, vpravo však uviděl otevřené dveře, jež vedly do temné předsíňky. Vtom ho Hermiona znovu chytila za paži. Široce rozevřenýma očima si prohlížela zatlučená okna.
„Harry,“ zašeptala, „myslím, že jsme se dostali do Chroptící chýše.“
Harry se díval kolem. Oči mu padly na čalouněné křes­lo, které leželo kousíček od nich. Byly z něj vyrvány ce­lé kusy a jednu nohu mu někdo úplně ulomil.
„Tohle neudělal žádný duch,“ usoudil rozvážně.
V tomtéž okamžiku nahoře cosi zavrzalo. Někdo tam v patře s něčím hýbal. Oba zdvihli oči ke stropu. Hermiona mu stiskla paži tak silně, že málem ztrácel cit v prstech. Pohlédl na ni s tázavě zdviženým obočím. Zno­vu přikývla a pustila ho.
Jak jen to nejtišeji šlo, vykradli se pomalu do předsí­ně a začali opatrně stoupat po bortících se schodech. Všechno bylo pokryto tlustou vrstvou prachu; všechno až na široký zářivý pruh na podlaze, jak po ní někdo ně­co vlekl nahoru.
Dospěli na temné odpočívadlo.
„Nox,“ zašeptali společně a světla na koncích jejich hů­lek uhasla. Byly tam jen jedny otevřené dveře. Když se k nim pomalu plížili, zaslechli, jak se za nimi něco hý­be; dolehlo k nim tiché zasténání a pak hluboké hlasité předení. Naposledy se dorozuměli pohledem a vzájem­ným přikývnutím.
Pak Harry kopnutím rozrazil dveře dokořán, s hůlkou pevně sevřenou v ruce a namířenou vpřed.
Na majestátní posteli s nebesy a se zaprášenými závě­sy ležel Křivonožka, zamžoural na ně a začal hlasitě příst. Na podlaze vedle postele si Ron svíral nohu, kterou měl zkroucenou v nepřirozeném úhlu.
Harry a Hermiona byli skokem u něj. „Rone - jsi v pořádku?“
„Kde je ten pes?“
„To není pes,“ sténal Ron. Zuby zatínal bolestí. „Tohle je past, Harry -“
„Co -“
„Ten pes je on ... je to zvěromág...“
Ron zíral kamsi Harrymu přes rameno. Harry se bles­kově otočil. Muž, který se do té doby ukrýval ve stínu, s prásknutím přibouchl dveře.
Hustá hříva špinavých, zcuchaných vlasů mu visela až k loktům. Nebýt toho, že mu v temných zapadlých oč­nicích žhnuly skutečně oči, mohl si ho kdokoli splést s mrtvolou. Voskově žlutou kůži měl přes lícní kosti na­taženu tak pevně, že obličej připomínal lebku. Zažlout­lé zuby měl vyceněné v širokém úšklebku. Byl to Sirius Black.
„Expelliarmus!“ zaskřehotal a namířil na ně Ronovou hůlkou.
Harrymu i Hermioně vystřelily hůlky z rukou a vznes­ly se vysoko do vzduchu, kde je Black chytil. Pak k nim přistoupil o krok blíž, oči upřené na Harryho.
„Napadlo mě, že přijdeš kamarádovi na pomoc,“ pro­hlásil chraptivě. Znělo to, jako by si už dávno odvykl pou­žívat hlasu. „Tvůj otec by byl pro mne udělal totéž. Bylo od tebe statečné, žes neběžel pro nikoho z učitelů. Jsem ti za to vděčný... Takhle to totiž všechno bude mnohem jednodušší...“
Posměšná poznámka o otci zadrnčela Harrymu v uších stejnou silou, jako kdyby ji Black zařval z plna hrdla. Harrymu se v prsou zvedla žhavá vlna nenávisti, která neponechávala sebemenší prostor pro strach. Po­prvé v životě se mu stalo, že si přál mít v ruce svou hůl­ku ne proto, aby se mohl bránit, ale proto, aby mohl zaútočit... aby mohl zabít. Aniž by si uvědomoval, co dě­lá, pokročil kupředu, vtom však zaznamenal pohyb z obou stran a dva páry rukou ho popadly a zadržely. „Ne, Harry!“ vydechla Hermiona vyděšeně. Ron však oslovil přímo Blacka.
„Jestli chcete Harryho zabít, budete muset zabít i nás!“ prohlásil odhodlaně. Musel vynaložit veškerou sílu, aby se postavil na nohy, zbledl ještě víc a při řeči se lehce zapotácel.
V Blackových potemnělých očích se zablesklo.
„Ty si lehni,“ doporučil tiše Ronovi. „Jinak si tu nohu ještě víc pochroumáš.“
„Slyšel jste?“ dorážel na něj chabě Ron, přestože se mu­sel zoufale přidržovat Harryho, aby se udržel na nohou. „Budete nás muset zabít všechny tři!“
„Dnes večer tu dojde jen k jedné vraždě,“ ušklíbl se ješ­tě spokojeněji Black.
„A pročpak?“ vyštěkl Harry, který se marně snažil vy­manit z Ronova a Hermionina sevření. „Posledně vám na tom přece tak nezáleželo, nebo snad ano? Nevadilo vám, že jste musel zmasakrovat všechny ty mudly, abyste zli­kvidoval Pettigrewa... Tak copak se stalo - snad se z vás v Azkabanu nestal srab?“
„Harry!“ zaskučela Hermiona. „Buď zticha!“
„ZABIL MI MÁMU A TÁTU!“ zaburácel Harry, přímo s nadlidským úsilím se vytrhl Ronovi i Hermioně a vrhl se vpřed.
Zapomněl na kouzla, zapomněl, že je malý a slabý a je mu pouhých třináct let, kdežto Black je vysoký a dospě­lý chlap. Věděl jedno jediné - že si přeje Blackovi ublí­žit, jak nejhůř dovede, a že mu absolutně nezáleží na tom, jak na oplátku ublíží Black jemu...
Možná Blacka šokovalo, že si Harry počíná tak pošeti­le, nestačil však zdvihnout včas hůlky, které držel. Har­ry mu jednou rukou sevřel vyhublé zápěstí a špičky hů­lek strhl stranou, zatímco kostnatými prsty druhé ruky udeřil Blacka do spánku, až oba padli na zeď...
Hermiona hlasitě ječela, Ron cosi křičel, a pak z hůlek v Blackově ruce vyšlehl oslepující záblesk a do vzduchu vyletěl gejzír jisker, který jen o píď minul Harryho obli­čej. Harry cítil, jak se vyzáblá paže pod jeho prsty zuři­vě zmítá, nepovolil však ve svém stisku a druhou rukou Blacka tloukl do každičké části těla, na kterou dosáhl. Blackova volná ruka však nahmátla Harryho hrdlo... „Ne,“ sípal. „Příliš dlouho jsem čekal...“
Jeho prsty zesílily stisk. Harry se začal dusit a sklouzly mu brýle.
Pak zahlédl, jak se odněkud zčistajasna vymrštila Her­mionina noha. Black s bolestným výkřikem Harryho pus­til. Ron skočil po Blackově ruce, jež držela uloupené hůl­ky, a Harry zaslechl slabounký klapot.
Vysvobodil se z propletence těl a viděl, že se jeho hůl­ka kutálí po podlaze; skočil po ní, ale... „Kchkchrrrr-pusss-kch!“
Do potyčky se zapojil i Křivonožka - drápky obou předních tlapek zaryl hluboko do Harryho paže; Harry ho odhodil stranou, a Křivonožka prudce vyrazil za jeho kutálející se hůlkou.
„NE! NECH JI BÝT!“ zařval Harry a rozehnal se po Kři­vonožkovi kopancem, který přinutil prskajícího kocou­ra uskočit stranou. Harry popadl hůlku, otočil se... „Uhněte mi z cesty!“ zahulákal na Rona a Hermionu. Nemusel jim to říkat dvakrát. Hermiona, která zoufale lapala po dechu a z úst jí tekla krev, uskočila stranou, přitom však stačila ještě popadnout svoji i Ronovu hůl­ku: Ron se doplazil k posteli s nebesy a vyčerpaně se na ni svalil. Bílý obličej mu teď hrál do zelena a obě ruce pevně svíraly zlomenou nohu.
Black ležel natažený v koutě u stěny. Sledoval, jak se k němu Harry pomalu blíží s hůlkou namířenou na je­ho srdce, a vyzáblý hrudník se mu vzdouval rychlými ná­dechy a výdechy.
„Chceš mě zabít, Harry?“ zašeptal.
Harry se zastavil přímo nad ním, hůlkou stále mířil na jeho hruď a upřeně si ho prohlížel. Blackovo levé oko ob­kroužil duhový monokl a z nosu mu tekla krev.
„Zabil jste mi rodiče,“ řekl Harry mírně roztřeseným hlasem, hůlka v jeho ruce se však ani trochu nezachvěla. Black na něj upřel své zapadlé oči.
„To nepopírám,“ hlesl velice tiše. „Kdybys ale věděl, jak to všechno bylo...“
„Jak to bylo?“ opakoval Harry a v uších mu zuřivě bu­šilo. „Prodal jste je Voldemortovi, víc vědět nepotře­buju!“
„Budeš mě muset vyslechnout,“ prohlásil Black a ten­tokrát to zaznělo naléhavě. „Budeš litovat, pokud to ne­uděláš... nechápeš...“
„Chápu mnohem víc věcí, než si myslíte,“ bránil se Har­ry a hlas se mu třásl víc než kdykoli předtím. „Vy jste ji nikdy neslyšel, že ne? Moji maminku... jak se snaží Vol­demorta přesvědčit, aby mě nechal žít... a za to všechno můžete vy... to byla vaše práce...“
Než některý z nich stačil cokoli říct, jako blesk se ko­lem Harryho mihlo cosi jasně oranžového. To Křivo­nožka skočil Blackovi na prsa a usadil se mu přímo u srd­ce. Black rozpačitě zamrkal a sklonil ke kocourovi oči.
„Zmiz,“ zahuhlal tiše a pokusil se Křivonožku shodit. Křivonožka se mu však zasekl drápy do hábitu a od­mítal se pohnout. Otočil svůj ošklivý, pomačkaný čumák k Harrymu a vzhlédl k němu prosebným pohledem vel­kých žlutých očí. Harry zaslechl, jak Hermiona po jeho levici tlumeně vzlykla.
Shlížel na Blacka a Křivonožku a hůlku svíral stále úporněji. No a co, tak zabiju i kocoura! Je přece s Blac­kem spřažený... a je-li ochoten kvůli Blackovi zemřít, aby ho zachránil, je to jen jeho a ne Harryho věc... a to, jak se Black naopak snažil zachránit jeho, jen dokazovalo, že mu na Křivonožkovi záleží víc než na Harryho rodičích...
Harry zdvihl hůlku. Příhodnější okamžik už nenajde. Teď nastala ta pravá chvíle, aby pomstil matku a otce. Za­bije Blacka. Musí ho zabít. Tohle je jeho jediná příleži­tost...
Pomalu ubíhala vteřina za vteřinou. Harry stál jako zka­menělý s hůlkou nachystanou, Black s Křivonožkou sto­čeným na prsou k němu vzhlížel z podlahy, od postele k nim doléhal Ronův přerývaný dech; Hermiona ani ne­dutala.
A pak k nim dolehl nový zvuk...
Ozvěna tlumených kroků zdola - někdo byl v přízemí! „JSME TADY NAHOŘE!“ zaječela náhle Hermiona. „TADY NAHOŘE - SIRIUS BLACK - HONEM!“
Black sebou vyplašeně škubl, div že Křivonožka ne­spadl na zem. Harry křečovitě svíral svou hůlku. Tak to konečně udělej! přikazoval mu hlas v jeho hlavě, kroky však už dusaly po schodech a Harry se k tomu pořád ne­odhodlal.
Dveře místnosti se rozlétly dokořán v kaskádě rudých jisker a Harry se otočil přesně v okamžiku, kdy dovnitř rychlostí dělové koule vrazil profesor Lupin s pobledlou tváří a s hůlkou v pohotovostní poloze. Přelétl očima přes Rona ležícího na podlaze i přes Hermionu, která se bázlivě krčila u dveří, pohlédl na Harryho, který stál s hůlkou namířenou na Blacka, a konečně na Blacka sa­motného, zhrouceného a krvácejícího u Harryho nohou. „Expelliarmus!“ vykřikl hlasitě.
Hůlka už podruhé Harrymu vylétla z ruky; druhé dvě hůlky, které držela Hermiona, ji poslušně následovaly. Lupin je všechny obratně pochytal, pak pokročil dál do místnosti a upřeně si prohlížel Blacka, jemuž na prsou dosud v obranném postoji spočíval Křivonožka.
Harry tam stál a náhle si připadal prázdný. Neudělal to.
Nervy ho zradily. A Blacka teď znovu předají do péče mozkomorům.
Pak Lupin promluvil; měl podivně rozechvělý hlas. „Kde je, Siriusi?“
Harry na Lupina rychle pohlédl. Vůbec nechápal, co má svou otázkou na mysli a o čem to vlastně mluví. Oto­čil se a znovu se podíval na Blacka.
Jeho tvář byla absolutně bezvýrazná. Několik vteřin zů­stal nehybně ležet. Pak velice pomalým gestem zdvihl prázdnou ruku a ukázal na Rona. Harry se po něm zma­teně ohlédl: Ron se tvářil stejně nechápavě.
„V tom případě ale...“ zamumlal Lupin a zíral na Blac­ka tak upřeně, jako by se mu snažil číst myšlenky, „...proč se mi neukázal dřív? Pokud totiž -“ Lupinovy oči se ná­hle rozšířily, jako by cosi spatřil za Blackovými zády, ně­co, co bylo pro všechny ostatní neviditelné, „- pokud to totiž nebyl on... pokud jste se tehdy nevyměnili... a mně o tom neřekli?!“
Black namísto odpovědi velice pomalu přikývl, zapadlé oči však ani na okamžik nespustil z Lupinovy tváře. „Pane profesore,“ přerušil je hlasitě Harry, „co to má zna...?“
Svou otázku však už nedokončil, protože mu úplně zdřevěněl jazyk. Lupin totiž sklonil hůlku, došel k Blac­kovi, popadl ho za ruku, vytáhl na nohy, takže Křivo­nožka spadl na podlahu, a objal ho jako vlastního bra­tra.
Harry měl pocit, jako by mu v žaludku vybuchla bomba. „TO SNAD NENÍ PRAVDA!“ zaječela Hermiona. Lupin pustil Blacka a obrátil se k ní. Zvedla se právě z podlahy a s vykulenýma očima na něho ukazovala prs­tem. „Vy - vy -!“
„Hermiono -“ „Vy a on!“ „Uklidni se, Hermiono -“
„Nikomu jsem o tom neřekla!“ vřískala. „Celou tu do­bu jsem vás kryla -“
„Hermiono, vyslechni mě, prosím!“ překřikoval ji Lu­pin. „Můžu to vysvětlit -“
Harry cítil, jak se celý třese nikoli strachem, ale novou vlnou vzteku.
„Já vám věřil!“ rozkřikl se na Lupina a hlas mu neovla­datelně přeskakoval. „A vy jste zatím celou tu dobu byl jeho kamarád!“
„Mýlíš se,“ bránil se Lupin. „Nebyl jsem Siriusův ka­marád dvanáct let, teď ale jsem... Dovolte, abych vám to vysvětlil...“
„NE!“ zavřískala Hermiona. „Nevěř mu, Harry, pomá­hal Blackovi potají proniknout do hradu, patří k těm, co tě chtějí připravit o život -je to vlkodlak!“
Rozhostilo se drnčivé ticho. Všichni teď měli oči upře­né na Lupina, který byl sice poněkud pobledlý, jinak však vypadal pozoruhodně klidně.
„Tohle neodpovídá tvým tradičně výborným úsudkům, Hermiono,“ podotkl. „Obávám se, že z těch tří výroků je pouze jeden správný. Nepomáhal jsem Siriusovi potají proniknout do hradu a rozhodně nechci Harryho při­pravit o život...“ Tváří mu škubl jakýsi podivný třes. „To, že jsem vlkodlak, ale nepopírám.“
Ron se znovu statečně pokusil postavit, s bolestným zaskočením však spadl na podlahu. Lupin se zatvářil usta­raně a vykročil k němu, Ron však zachroptěl: „Nepřibli­žuj se, vlkodlaku!“
Lupin se na místě zarazil. Pak se s očividným vypětím sil otočil k Hermioně a zeptal se: „Jak dlouho už to víš?“ „Dávno,“ zašeptala Hermiona. „Od té doby, co jsem psa­la tu práci pro profesora Snapea...“
„Jistě to rád uslyší,“ přikývl chladně Lupin. „Zadal vám tu práci právě proto, že doufal, že si někdo uvědomí, co znamenají moje symptomy. Porovnala jsi je s lunárním cyklem a zjistila jsi, že jsem vždycky nemocný za úplň­ku? Nebo ti došlo, že to byl měsíc, v co se proměnil ten bubák, když mě viděl?“
„Obojí,“ špitla tiše Hermiona. Lupin se nuceně zasmál.
„Jsi ta nejchytřejší malá čarodějka, jakou jsem kdy pot­kal, Hermiono.“
„To nejsem,“ povzdechla si Hermiona. „Kdybych byla jen o trošičku chytřejší, byla bych všude rozhlásila, co vlastně jste zač.“
„Ale oni to přece vědí,“ uklidňoval ji Lupin. „Alespoň profesorský sbor to ví.“
„Brumbál vás zaměstnal, ačkoli věděl, že jste vlkodlak?“ zajíkl se Ron. „Copak se zbláznil?“
„Někteří členové sboru se na to tak dívali,“ připustil Lupin. „Musel vynaložit obrovské úsilí, aby jisté učitele a učitelky přesvědčil, že není důvod mi nedůvěřovat -“
„A MÝLIL SE!“ zařval Harry. „CELOU DOBU JSTE TO­TIŽ POMÁHAL TADY TOMU!“ Ukazoval prstem na Blac­ka, který mezitím přešel k posteli s nebesy, položil se na ni a roztřesenou rukou si zakrýval obličej. Křivonožka si k němu vyskočil a s předením se mu uvelebil v klíně. Ron se od nich odtáhl, zlomenou nohu vláčel za sebou.
„Já jsem Siriusovi skutečně nepomáhal,“ bránil se Lu­pin. „Dáte-li mi šanci, vysvětlím vám to. Podívejte -“ Oddělil od sebe Harryho, Ronovu a Hermioninu hůl­ku a hodil jim je jako právoplatným majitelům. Harry tu svou ohromeně chytil.
„Tak prosím,“ pokračoval Lupin a vlastní hůlku si za­strčil zpátky za pás. „Teď jste ozbrojení a já ne. Tak co, vyslechnete mě?“
Harry nevěděl, co si o tom má myslet. Není to nějaká lest?
„Když jste mu tedy nepomáhal,“ zeptal se a šlehl po Blackovi vzteklým pohledem, „jak jste věděl, že je tady?“ „Dozvěděl jsem se to z plánku,“ vysvětloval Lupin. „Z Pobertova plánku. Byl jsem zrovna ve svém kabinetu a studoval jej...“
„Vy s ním umíte zacházet?“ zatvářil se podezřívavě Harry.
„Samozřejmě že s ním umím zacházet,“ mávl Lupin ne­trpělivě rukou. „Pomáhal jsem ho kreslit. Jsem Námě­síčník - to je přezdívka, kterou jsem ve škole dostal od kamarádů.“
„Vy jste nakreslil...“
„Důležité je teď to, že jsem ho dnes večer měl neustá­le v pohotovosti, protože mě napadlo, že byste se ty, Ron a Hermiona mohli pokusit potají navštívit Hagrida ještě před popravou jeho hipogryfa. A měl jsem pravdu, že ano?“
Začal přecházet sem a tam a neustále je pozoroval. U nohou mu vířily drobné obláčky prachu.
„Mohli jste se tam vypravit pod tím starým pláštěm, co máš po otci, Harry -“
„Jak o tom plášti víte?“
„Kdybych měl spočítat, kolikrát jsem Jamese viděl pod tím pláštěm mizet...“ Lupin zopakoval své netrpělivé ges­to rukou. Jde o to, že na Pobertově plánku je vidět i ten, kdo se schovává pod neviditelným pláštěm. Viděl jsem, jak přecházíte školní pozemky a vcházíte do Hagridovy hájovny. O dvacet minut později jste od Hagrida odešli a vydali se na zpáteční cestu k hradu. Tentokrát vás však doprovázel ještě někdo.“
„Cože?“ podivil se Harry. „Ne, nikdo nás nedoprovázel.“ „Nevěřil jsem vlastním očím,“ pokračoval Lupin, kte­rý stále přecházel sem a tam a Harryho poznámku igno­roval. „Myslel jsem, že se ten plánek porouchal. Jak by se asi ten někdo mohl ocitnout mezi vámi?“
„Nikdo s námi nebyl!“ ujišťoval ho Harry.
„A pak jsem spatřil další tečku, rychle se k vám blížila a měla označení Sirius Black... Viděl jsem, jak se s vámi srazil, díval jsem se, jak dva z vás zatáhl pod Vrbu mlá­tičku -“
„Jednoho z nás,“ opravil ho rozzlobeně Ron. „Ne, Rone,“ trval na svém Lupin, „dva.“ Zastavil se a přejížděl očima po Ronovi.
„Myslíš, že bych se mohl na tvou krysu podívat?“ zeptal se bez okolků.
„Cože?“ vyjekl udiveně Ron. „Co s tím má Prašivka spo­lečného?“
„Všechno,“ odpověděl Lupin. „Tak můžu se na ni po­dívat, prosím?“
Ron chvíli váhal a pak vjel rukou pod hábit, aby Pra­šivku vytáhl. Zoufale sebou mrskala, takže ji musel po­padnout za dlouhý holý ocas, aby mu neutekla. Křivo­nožka se v Blackově klíně vztyčil a tiše sykl.
Lupin přikročil blíž k Ronovi. Zdálo se, že si Prašivku prohlíží tak soustředěně, až zadržel dech.
„Tak co?“ ozval se znovu Ron, tiskl Prašivku k sobě a tvářil se vystrašeně. „Co má s tím vším společného mo­je krysa?“
„To není žádná krysa!“ zachroptěl náhle Sirius Black. „Jak to myslíte - samozřejmě že to je krysa -“
„Ne, není to krysa,“ přerušil ho tiše Lupin. „Je to čaroděj.“ „Je to zvěromág,“ dodal Black, „a jmenuje se Petr Pet­tigrew.“