Jdi na obsah Jdi na menu
 


Když druhý den ráno Harry sešel dolů na snídani, zjis­til, že všichni tři Dursleyové jsou už usazení u ku­chyňského stolu. Dívali se na zbrusu novou televizi, kte­rou dostal Dudley na uvítanou, když přijel domů na letní prázdniny; dlouho si už totiž stěžoval, jakou dálku musí chodit mezi ledničkou a televizorem v obývacím poko­ji. Většinu letošního léta strávil Dudley v kuchyni; malá prasečí očka měl upřená na obrazovku a všech pět brad mu poskakovalo nahoru a dolů, jak neustále něco jedl.
Harry se posadil mezi Dudleyho a strýce Vernona, těl­natého hromotluka téměř bez krku a s mohutným kní­rem. Dursleyovi nejen že Harrymu nepopřáli všechno nejlepší k narozeninám, nikdo z nich dokonce ani ne­dal najevo, že by si všiml jeho příchodu do místnosti; Harry už však byl na tohle jejich chování natolik zvyklý, že ho nijak nevyvedlo z míry. Vzal si topinku a zadíval se na televizního komentátora, který právě předčítal zprávu o uprchlém trestanci.
„...varujeme veřejnost, že Black je ozbrojen a neoby­čejně nebezpečný. Byla zřízena zvláštní horká linka, aby každý, kdo Blacka zahlédne, okamžitě tuto skutečnost ohlásil.“
„Není třeba nám říkat, že tenhle chlap je budižkniče­mu,“ odfrkl si strýc Vernon a zadíval se na vězně přes hor­ní okraj svých novin. „Jen se podívejte, jak vypadá, po­valeč jeden špinavá! Podívejte se na jeho vlasy!“
Koutkem oka střelil nevraživým pohledem po Harrym, jehož rozcuchané vlasy byly pro něj odjakživa zdrojem velké nevole. V porovnání s mužem v televizi, jehož vy­záblý obličej byl rámován chomáči slepených pačesů spadajících až na ramena, si však Harry připadal jako úhledně načesaný manekýn.
Na obrazovce se znovu objevil komentátor. „Ministerstvo zemědělství a rybolovu se dnes chystá oznámit...“
„Tak počkat!“ vyštěkl strýc Vernon a rozhořčeně na ko­mentátora zahlížel. „Neřekli jste nám, odkud ten maniak utekl! K čemu jsou takovéhle zprávy? Ten šílenec může být zrovna teď někde v naší ulici!“
Teta Petunie, kostnatá žena s koňským obličejem, se prudce otočila a upřeně se zadívala z kuchyňského ok­na. Harry věděl, že teta Petunie by byla prostě radostí bez sebe, kdyby se právě jí podařilo zavolat na číslo té hor­ké linky. Byla to nejvšetečnější ženská na světě, která vět­šinu života trávila tím, že špehovala své nudné a zákonů dbalé sousedy.
„Kdy jim konečně dojde,“ vztekal se strýc Vernon a tloukl do stolu obrovskou zarudlou pěstí, „že jediné, co se s tím póvlem dá udělat, je všechny je oběsit?“
„Svatá pravda,“ přitakala teta Petunie, která stále ještě nakukovala do sousedovic fazolového záhonku.
Strýc Vernon dopil svůj čaj, podíval se na hodinky a po­znamenal: „Asi už bych měl vyrazit, Petunie, Marge při­jíždí vlakem v deset.“
Harry, jemuž se myšlenky toulaly v prvním patře u Sou­pravy pro údržbu košťat, se s nepříjemným šokem vrá­til zpátky na zem.
„Teta Marge?“ vyjekl. „Sn-snad k nám nejede na ná­vštěvu?“

Aunt Marge, by Laurence Peguy


Teta Marge byla sestra strýce Vernona. Přestože to ne­byla Harryho pokrevní příbuzná (Harryho matka byla sestrou tety Petunie), byl po celý svůj život nucen říkat jí „teto“. Teta Marge žila na venkově v domku s velkou za­hradou, kde chovala buldoky. V Zobí ulici příliš často ne­pobývala, protože nesnášela odloučení od svých draho­cenných pejsků, každá její návštěva se však Harrymu vryla do paměti se všemi děsivými podrobnostmi.
Na oslavě Dudleyho pátých narozenin sešvihala teta Marge Harryho přes holeně vycházkovou holí, protože se jí nelíbilo, jak Dudleyho neustále porážel v člověče, nezlob se. O několik let později se náhle objevila o Vánocích, Dudleymu přinesla robota řízeného počítačem a pro Harryho krabici psích sucharů. Při poslední ná­vštěvě, rok před Harryho nástupem do Bradavic, šlápl Harry nechtěně na tlapu jejímu oblíbenému buldokovi. Raťafák ho pronásledoval do zahrady, zahnal do koruny jednoho stromu a teta Marge odmítla odvolat svého mi­láčka dřív než po půlnoci. Při vzpomínce na tenhle in­cident se Dudleymu dodnes draly do očí slzy smíchu.
„Marge tu s námi zůstane celý týden,“ zabručel strýc Vernon, „a když už o tom mluvíme,“ výhružně ukázal na Harryho tlustým prstem, „ještě než pro ni pojedu, po­třebuju si s tebou vyjasnit pár věcí.“
Dudley se škodolibě uculil a odtrhl oči od televize. Sle­dovat strýce Vernona, jak péruje Harryho, patřilo k je­ho nejoblíbenějším formám zábavy.
„Za prvé,“ zavrčel strýc Vernon, „si budeš dávat pozor na jazyk a nebudeš drzý, až budeš s Marge mluvit.“ „Samozřejmě,“ přisvědčil hořce Harry, „pokud si bu­de ona počínat stejně, až bude mluvit se mnou.“
„Za druhé,“ pokračoval strýc Vernon a tvářil se, jako by Harryho odpověď přeslechl, „protože Marge nic neví o té tvé úchylnosti, nechci, aby se tu v době jejího po­bytu dělo něco - něco nenormálního. Chovej se sluš­ně, rozumíš?“
„Budu, pokud se ona bude taky chovat slušně,“ proce­dil Harry skrze zaťaté zuby.
„A za třetí,“ uzavřel strýc Vernon, jehož zlomyslná oč­ka teď v odulém zarudlém obličeji připomínala úzké škvírky, „jsme Marge řekli, že chodíš do Polepšovny sva­tého Bruta pro nenapravitelné nezletilé delikventy.“ „Cože?“ vyhrkl Harry.
„A ty nám tuhletu historku potvrdíš, kluku jeden, ne­bo bude zle!“ vyštěkl strýc Vernon.
Harry tam seděl, bledý v obličeji a plný vzteku, upře­ně se díval na strýce Vernona a stěží věřil svým uším. Te­ta Marge přijíždí na návštěvu a zůstane celý týden - to byl ten nejhorší dárek k narozeninám, jaký mu kdy Durs­leyovi dali, i když počítal obnošené ponožky strýce Ver­nona.
„No a já, Petunie,“ povzdechl si strýc Vernon a ztěžka se postavil, „já teď pojedu na nádraží. Nechtěl by ses svézt se mnou, Dudlánku?“
„Ne,“ zahučel Dudley, který teď, když jeho tatíček pře­stal vyhrožovat Harrymu, opět věnoval pozornost tele­vizi.
„Dudlíček se musí dát pro tetičku pořádně do parády,“ prohlásila teta Petunie a pohladila Dudleyho po hustých světlých vlasech. „Maminka mu koupila moc pěkného nového motýlka.“
Strýc Vernon Dudleyho poklepal po sádelnatém ra­meni.
„Takže se tu zatím mějte,“ rozloučil se a vyšel z kuchy­ně.
Harryho, který stále ještě nehnutě seděl, jako by ho hrůza přikovala na místo, náhle něco napadlo. Odložil topinku, rychle vstal a rozběhl se za strýcem Vernonem k domovním dveřím.
Strýc Vernon si právě navlékal řidičský plášť.
„Tebe nikam nevezmu,“ zavrčel, když se otočil a zjistil, že ho Harry pozoruje.
„Já taky nechci nikam jet,“ ujistil ho chladně Harry. „Chci se na něco zeptat.“
Strýc Vernon na něj podezřívavě pohlédl.
„Žáci třetího ročníku v Brada... v mé škole! smějí občas navštěvovat vesnici,“ začal Harry.
„No a?“ utrhl se na něj strýc Vernon a z háčku u dveří si vzal klíčky od auta.
„Potřebuji, abyste mi podepsal tohle povolení,“ vychr­lil ze sebe Harry.
„A proč bych to dělal?“ ušklíbl se posměšně strýc Ver­non.
„No, totiž,“ pokračoval Harry a pečlivě volil každé slo­vo, „bude to těžká práce, předstírat před tetou Marge, že chodím k tomu svatému... Jak-že-se-to-jmenuje...“
„Do Polepšovny svatého Bruta pro nenapravitelné ne­zletilé delikventy!“ zaburácel strýc Vernon a Harry s uspokojením konstatoval, že mu v hlase zazněl nepo­piratelný podtón paniky.
„To je ono,“ přitakal a klidně vzhlížel k obrovskému brunátnému obličeji strýce Vernona. „Je to hrozně dlou­hé na zapamatování. Já ale budu muset lhát přesvědčivě, že? Co když mi náhodou něco uklouzne?“
„V tom případě z tebe vymlátím duši, rozumíš?“zařval strýc Vernon a přistoupil k Harrymu se zaťatou pěstí. Harry však neustoupil.
„I když ze mě vymlátíte duši, teta Marge nezapomene nic, co bych jí třeba nechtěně prozradil,“ odsekl zatvr­zele.
Strýc Vernon se zarazil s pěstí stále ještě zdviženou; v obličeji měl ošklivou hnědofialovou barvu.
„Pokud ale ten můj formulář podepíšete,“ pokračoval honem Harry, „přísahám, že si budu pamatovat, kam že to mám údajně chodit do školy, a že se budu chovat ja­ko mud... no prostě normálně a tak.“
Harry viděl, že se strýc Vernon nad jeho nabídkou za­mýšlí, přestože měl vyceněné zuby a naběhlá žíla na spánku mu zuřivě tepala.
„Tak dobrá,“ ucedil nakonec. „Budu po celou dobu Margeiny návštěvy pečlivě sledovat, jak se chováš. Pokud nic neprovedeš a budeš se držet toho, co jsem ti řekl, do­kud neodjede, tak ti to tvé zatracené lejstro podepíšu.“
Otočil se na patě, otevřel domovní dveře a přibouchl je za sebou tak prudce, až jedna malá skleněná tabulka nahoře vypadla na zem.
Harry se už do kuchyně nevrátil; vyšel po schodech k sobě do ložnice. Napadlo ho, že má-li se chovat jako opravdový mudla, měl by s tím raději začít hned. Poma­lu a se smutkem v duši posbíral všechny dárky i přání k narozeninám a schoval si je k domácím úkolům pod uvolněné prkno v podlaze. Pak přešel k Hedvičině kleci. Vypadalo to, že Errol se už vzpamatovala; stejně jako Hed­vika spala s hlavou schovanou pod křídlem. Harry si po­vzdechl, pak do obou šťouchl a probudil je.
„Hedviko,“ vysvětloval sklesle, „budeš teď muset na tý­den zmizet. Leť s Errol, Ron už se o tebe postará. Napí­šu mu vzkaz a všechno mu vysvětlím. A nedívej se na mě takhle.“ (Hedvičiny velké jantarové oči na něj hleděly s vyčítavým výrazem.) „Není to moje vina. je to jediná možnost, jak zařídit, abych mohl s Ronem a s Hermio­nou jezdit do Prasinek.“
O deset minut později Errol s Hedvikou (která měla k noze přivázaný vzkaz pro Rona) vylétly oknem ven a ztratily se z dohledu. Harry, který se teď už cítil na­prosto zoufale, uložil prázdnou klec do šatní skříně.
Na to, aby se utápěl v melancholickém smutku, však neměl dlouho čas. Už po kratičké chvilce slyšel, jak teta Petunie pod schody ječí, aby šel dolů a připravil se na řádné uvítání návštěvy.
„Udělej něco s těmi svými pačesy!“ utrhla se na něj, když sešel do předsíně.
Harry nechápal, jaký má smysl snažit se, aby mu vlasy přilehly k hlavě. Teta Marge ho hrozně ráda peskovala, takže počítal, že čím neupraveněji před ní bude vypadat, tím víc ji potěší.
Až příliš brzo se zvenčí ozvalo chřupání štěrku, když auto strýce Vernona znovu vjelo na příjezdovou cestu; následovalo bouchání zavíraných dveří a zvuk kroků na zahradní cestičce.
„Běž otevřít!“ sykla na Harryho teta Petunie.
S žaludkem sevřeným obrovskou depresí vzal Harry za kliku a otevřel dveře.
Na prahu stála teta Marge. Nesmírně se podobala strý­ci Vernonovi; byla mohutná, tělnatá, brunátná v obliče­ji a dokonce měla i knírek, i když ne tak hustý jako strýc. V jedné ruce držela obrovský kufr a druhou si tiskla k tě­lu starého a nedůtklivého buldoka.
„Kdepak je můj Dudlínek?“ zaburácela. „Kdepak je můj nejmilejší synoveček?“
Dudley se objevil v předsíni a zamířil k ní kolébavým krokem. Světlé vlasy měl na sádelnaté hlavě pečlivě ulíz­nuté a motýlka bylo pod jeho četnými bradami sotva vi­dět. Teta Marge odhodila kufr a praštila jím Harryho do žaludku, až mu vyrazila dech, popadla Dudleyho, volnou paží ho k sobě pevně přivinula a vlepila mu na tvář vel­kou mlaskavou pusu.
Harry velice dobře věděl, že Dudley je ochoten objetí
tety Marge snášet jen proto, že za to dostává dobře za­placeno, a znovu se o tom přesvědčil, protože když od sebe odstoupili, svíral Dudley v tlusté ruce zbrusu no­vou dvacetilibrovou bankovku.
„Petunie!“ zahlaholila teta Marge a prosmekla se kolem Harryho, jako by nebyl víc než věšák. Teta Marge a teta Petunie se políbily, i když ve skutečnosti to vypadalo tak, že teta Marge udeřila svou masivní čelistí do kostnaté tvá­ře tety Petunie.
V tom okamžiku vešel dovnitř i strýc Vernon a žoviál­ně se usmíval, když za sebou zavíral dveře.
„Dáš si čaj, Marge?“ zeptal se. „A co si dá Raťafák?“ „Raťafákovi bude stačit trocha čaje z mého podšálku,“ prohlásila teta Marge, když se všichni nahrnuli do ku­chyně a Harryho nechali v předsíni s jejím kufrem. Har­ry si ale nestěžoval; jakákoli záminka, která mu umož­ňovala vyhnout se společnosti tety Marge, mu naprosto vyhovovala, takže se začal s kufrem pachtit po schodech nahoru do ložnice pro hosty a dával si při tom pořádně načas.
Když se konečně vrátil do kuchyně, měla už teta Mar­ge před sebou čaj a ovocný koláč a Raťafák hlasitě chlem­tal čaj v koutě. Harry viděl, jak se teta Petunie lehce otřá­sá odporem, když kapky čaje a slin cákaly na její vycíděnou podlahu. Teta Petunie nenáviděla zvířata.
„Kdo se ti stará o ostatní psy, Marge?“ zajímal se strýc Vernon.
„No, přesvědčila jsem plukovníka Fubstera, aby si je vzal k sobě,“ burácela teta Marge. „Je už v důchodu a jen mu prospěje, když bude mít něco, čím se zabaví. Ale Ra­ťafáka, tohohle ubohého drobečka, jsem tam nechat ne­mohla. Trápí se, když není se mnou.“
Když si Harry sedal, začal Raťafák znovu vrčet. Díky to­mu teta Marge poprvé vzala na vědomí jeho přítomnost. „No ne!“ houkla. „Ty jsi ještě pořád tady, co?“
„Ano,“ přikývl Harry.
„Neříkej mi ano tímhletím nevděčným tónem,“ zavr­čela teta Marge. „Od Vernona a Petunie bylo zatraceně ušlechtilé, že si tě nechali u sebe. já sama bych něco takového neudělala. Kdyby tě byl někdo pohodil na práh mého domu, byla bych tě poslala rovnou do sirotčince.“ Harry měl už na jazyku, že by raději žil v sirotčinci než s Dursleyovými, pomyšlení na Prasinky ho však zabrz­dilo. Přinutil se stáhnout obličej do bolestivého úsměvu. „Přestaň se na mě šklebit!“ zahřměla teta Marge. „Vi­dím, že od té doby, co jsem tě viděla posledně, ses vůbec nezměnil k lepšímu. Doufala jsem, že škola tě alespoň trochu naučí slušnému chování.“ Dopřála si pořádný doušek čaje, otřela si knírek a pokračovala: „Už jsem za­pomněla, kam že jsi ho to vlastně poslal, Vernone?“
„Ke svatému Brutovi,“ odpověděl pohotově strýc Ver­non. „Je to špičková polepšovna pro beznadějné pří­pady“
„Ach tak,“ přikývla teta Marge. „Copak u svatého Bru­ta nepoužívají rákosku, chlapče?“ vyštěkla přes stůl. „Hmm...“
Strýc Vernon za zády tety Marge krátce přikývl. „Jistě,“ odpověděl Harry. A pak, protože měl pocit, že když už něco takového dělá, měl by to dělat důsledně, dodal: „V jednom kuse.“
„Výborně,“ zaradovala se teta Marge. „Nesnáším ty ubo­žácké sentimentální žvásty, podle kterých by neměl do­stat výprask ani ten, kdo si ho zaslouží. Pořádných pár na zadek se v devětadevadesáti případech ze sta osvěd­čí nejlíp. A co ty, tlučou tě často?“
„No ovšem,“ přisvědčil Harry, „každou chvíli.“ Teta Marge na něj pátravě pohlédla.
„Pořád se mi nějak nelíbí ten tvůj tón, kluku,“ prohlá­sila. „Když o těch svých výprascích dokážeš mluvit tak­hle bezstarostně, znamená to, že tě evidentně nebijí jak­sepatří. Na tvém místě bych jim napsala, Petunie. Dala bych jim jasně na srozuměnou, že v případě tohohle klu­ka souhlasíš i s extrémní tvrdostí.“
Snad měl strýc Vernon strach, že by Harry mohl zapo­menout na jejich dohodu; v každém případě náhle změ­nil téma hovoru.
„Poslouchala jsi dnes ráno zprávy, Marge? Co říkáš to­mu uprchlému trestanci?“
Když se u nich teta Marge začala pomalu zabydlovat, přistihl se Harry, že téměř toužebně vzpomíná na to, jak idylický byl život v domě číslo čtyři bez ní. Strýc Vernon a teta Petunie ho obvykle vedli k tomu, aby se jim zbytečně nepletl pod nohy, v čemž jim byl ochoten vyhovět z plného srdce. Teta Marge naproti tomu chtě­la mít Harryho neustále pod dohledem, aby na něj mohla hřímat své rady, jak ze sebe udělat něco lepší­ho. Obzvlášť ráda porovnávala Harryho s Dudleyem a ohromné potěšení jí působilo, když Dudleymu ku­povala drahé dárky a hrozivě přitom zahlížela na Har­ryho, jako by ho vyzývala, aby se zeptal, proč nějaký dá­rek nedostane také on. Kromě toho neustále trousila různé zlomyslné narážky, proč je Harry tak nesnesi­telný ničema.
„Nesmíš to, co se z toho kluka vyklubalo, dávat za vi­nu sobě, Vernone,“ prohlásila třetího dne u oběda. „Když je něco shnilé zevnitř, nikdo s tím prostě nic ne­nadělá.“
Harry se snažil soustředit výhradně na jídlo, ruce se mu však roztřásly a obličej mu začal rudnout vztekem. Vzpomeň si na ten formulář napomínal se. Mysli na Prasinky. Bud zticha. Nenech se vyprovokovat...
Teta Marge sáhla po sklenici s vínem.
„To je jedno ze základních pravidel šlechtění,“ pokra­čovala. „U psů to člověk vidí v jednom kuse. Pokud je ně­co v nepořádku s čubkou, nemůže být normální ani ště­ně...“
V tom okamžiku sklenka s vínem, kterou teta Marge držela v ruce, explodovala. Skleněné střepy se rozletěly všemi směry, teta Marge se zakuckala a zamrkala, velký brunátný obličej celý mokrý.
„Marge!“ vypískla teta Petunie. „Marge, nestalo se ti nic?“
„Nedělej si starosti,“ zabručela teta Marge a otírala si obličej ubrouskem. „Asi jsem ji stiskla moc velkou silou. Onehdy se mi podařilo přesně to samé u plukovníka Fubstera. Nemusíš se znepokojovat, Petunie, mám pro­stě v ruce velkou sílu...“
Teta Petunie i strýc Vernon se však podezřívavě dívali na Harryho, který díky tomu dospěl k závěru, že by si měl raději odpustit pudink a co nejdřív se vytratit od stolu.
Venku v předsíni se opřel o zeď a zhluboka oddecho­val. Bylo to už dávno, co se naposledy přestal ovládat a nechal něco explodovat. Nesměl dopustit, aby k tomu došlo znovu. Formulář s povolením k návštěvám Prasi­nek nebyl tím jediným, co bylo v sázce - kdyby se i na­dále dopouštěl podobných prohřešků, mohl by se do­čkat problémů s ministerstvem kouzel.
Harry byl pořád ještě nezletilý kouzelník a zákony ma­gie mu zakazovaly provozovat kouzla a čáry mimo školu. A navíc neměl úplně čistý rejstřík. Zrovna loni v létě do­stal oficiální varování, v němž se zcela jednoznačně kon­statovalo, že pokud se ministerstvo doslechne o jakých­koli dalších kouzlech v Zobí ulici, může Harry počítat s vyloučením z Bradavic.
Slyšel, jak Dursleyovi odcházejí od stolu, a pospíšil si nahoru, aby jim nebyl na očích.
Následující tři dny Harry přetrpěl jen díky tomu, že se pokaždé, když se do něj teta Marge začala navážet, při­nutil myslet na svou Příručku údržby košťat pro domácí kutily. Docela dobře se to osvědčovalo, i když se mu při­tom ve tváři objevoval nesmírně tupý výraz, takže teta Marge začala hlasitě prohlašovat, že je určitě duševně za­ostalý.
Konečně, po dlouhém a nesnesitelném čekání, nade­šel poslední večer Margeiny návštěvy. Teta Petunie při­pravila slavnostní večeři a strýc Vernon odzátkoval hned několik lahví vína. Polévku i lososa zvládli bez jediné zmínky o Harryho nedostatcích, a zatímco si pochutná­vali na koláči s citronovou pěnou, strýc Vernon je všech­ny nudil rozvleklým vyprávěním o své firmě Grunnings a o vrtačkách, které se v ní vyráběly; pak teta Petunie uva­řila kávu a strýc Vernon vytáhl láhev brandy.
„Nedala by sis kapku, Marge?“
Teta Marge už v sobě měla několik sklenic vína. Její ob­rovitý obličej zářil jasně nachovou barvou.
„Tak jen maličkou skleničku,“ uchechtla se. „No to za­se trošku víc... ještě trošku... to je ono.“
Dudley do sebe cpal čtvrtou porci koláče. Teta Petunie s rádoby elegantně vytrčeným malíčkem upíjela kávu. Harry by byl nejraději zmizel k sobě do ložnice, všiml si však vzteklého pohledu oček strýce Vernona a bylo mu jasné, že bude muset večer protrpět až do konce.
„Hmmm,“ povzdechla si uznale teta Marge, zamlaska­la a postavila prázdnou skleničku od brandy zpět na stůl. „To byla opravdu hostina, Petunie. já se obvykle večer jen tak odbývám, znáte to, musím se starat o dvanáct psů...“ Hlasitě říhla a popleskala se po objemném břiše pod tvídovým kostýmem. „Prosím za prominutí. Vážně mě ale těší, když vidím pořádně vykrmeného mládence,“ pokračovala a spiklenecky mrkla na Dudleyho. „Bude z tebe chlap jak se patří, Dudlánku, zrovna jako tvůj tá­ta. Ano, dala bych si ještě trochu brandy, Vernone... Za­to tenhle ničema -“
Kývla směrem k Harrymu, který cítil, jak se mu sevřel žaludek. Příručka, blesklo mu hlavou.
„Tenhle zakrslý ubožák v sobě nemá vůbec nic dobrého. U psů to bývá úplně stejné. Zrovna loni jsem nechala plukovníka Fubstera jednoho utopit. Byl to takový skr­ček, vypadal jako krysa. Slaboch se špatným rodokme­nem.“
Harry se snažil upamatovat na dvanáctou stránku své příručky: Kouzlo na nápravu poruch couvání. „Všechno je to jen otázka krve, jak už jsem onehdy ří­kala. Špatná krev se vždycky projeví. Ne že bych snad chtěla nějak kritizovat tvoji rodinu, Petunie,“ poklepala kostnatou ruku tety Petunie svou masitou prackou, „ale tvoje sestřička se prostě nevyvedla. To se stává i v těch nejlepších rodinách. Potom utekla s tím budižkničemu a výsledek máme přímo před očima.“
Harry upřeně koukal do talíře a v uších mu podivně zvonilo. Popadněte své koště pevně za ocas, opakoval si v duchu, na další postup si ale nedokázal vzpomenout. Připadalo mu, že hlas tety Marge se do něj probíjí jako jedna z vrtaček strýce Vernona.
„Když už jsme u toho Pottera,“ pokračovala hřmotně, chopila se láhve brandy, dolila si a potřísnila přitom ubrus, „nikdy jste mi neřekli, čím se vlastně živil.“
Strýc Vernon a teta Petunie se tvářili nesmírně rozpa­čitě. Dokonce i Dudley zdvihl oči od koláče a upřeně na rodiče zíral.
„Totiž... on vlastně nepracoval,“ vykoktal strýc Vernon a koutkem oka pozoroval Harryho. „Byl nezaměstnaný“ „To jsem si mohla myslet,“ přikývla teta Marge, pořád­ně si zavdala brandy a otřela si rukávem bradu. „Taková nicka, příživnický lenoch, co -“
„Takový nebyl!“ ozval se nečekaně Harry. U stolu za­vládlo naprosté ticho. Harry se třásl po celém těle. Ni­kdy v životě ho nic takhle nerozzuřilo.
„JEŠTĚ TROCHU BRANDY?“ vyhrkl strýc Vernon, jehož obličej zbělel jako křída, a nalil tetě Marge zbytek z láh­ve. „A ty, kluku,“ rozkřikl se na Harryho, „koukej mazat do postele, nebo -“
„Nech ho, Vernone,“ škytla teta Marge, zdvihla ruku a provrtávala Harryho malými, krví podlitými očky. „Jen mluv, hochu, pokračuj. Ty jsi na svoje rodiče hrdý, viď? Na rodiče, co se zabili při autonehodě... nejspíš byli opi­lí - “
„Při žádné autonehodě nezemřeli!“ zaprotestoval Har­ry, který se mimoděk postavil.
„Zemřeli při autonehodě, ty lháři prolhaná, ošklivá, a nechali tě tu na krku svým spořádaným a řádně pra­cujícím příbuzným!“ vřeštěla teta Marge a zalykala se vztekem. Jsi mrňavý nevděčný drzoun -“
Teta Marge však náhle zmlkla. Chvíli se zdálo, jako by se jí nedostávalo slov. Vypadalo to, jako by se nadouvala nevýslovnou zlobou - jenže se ukázalo, že se nadouvá dál a dál. Její obrovitá brunátná tvář bobtnala, drobná oč­ka se vypoulila a ústa se roztáhla do takové šíře, že ne­mohla promluvit. V příštím okamžiku odlétlo z jejího tví­dového kabátku několik knoflíků a hlasitě se odrazilo od zdi - teta Marge se nafukovala jako nestvůrný balon, bři­cho jí vylezlo zpod tvídového pásu, prsty na rukou jí na­běhly jako salámy..

Aunt Marge, by Laurence Peguy


„MARGE!“ zařvali strýc Vernon a teta Petunie svorně, když se celé její tělo začalo zdvihat ze židle a stoupat ke stropu. Byla už dokonale kulatá a připomínala obrovskou záchrannou bóji s prasečími očky; její ruce a nohy sví­raly podivný úhel, když stoupala do vzduchu a vyrážela jakési pronikavé vzteklé skřeky. Do pokoje vrazil Raťafák a zuřivě štěkal.
„NE-NE-NE!“
Strýc Vernon popadl Marge za nohu a pokoušel se ji stáhnout zpět k zemi, málem se ale sám vznesl od pod­lahy. V příštím okamžiku se Raťafák vrhl vpřed a zaťal zu­by strýci Vernonovi do nohy.
Harry se z obývacího pokoje vytratil dřív, než ho ně­kdo stačil zarazit, a zamířil rovnou k přístěnku pod scho­dy. Jeho dveře se čarovně rozletěly v okamžiku, kdy k nim dorazil. V několika vteřinách dovláčel svůj kufr k domovním dveřím. Tryskem vyběhl po schodech, vr­hl se pod postel, vytrhl z podlahy uvolněné prkno a po­padl povlak na polštář, který byl plný jeho knih a dárků k narozeninám. Vylezl zpod postele, sebral Hedvičinu prázdnou klec a pádil po schodech dolů ke svému kufru, zrovna když strýc Vernon vyrazil z obývacího pokoje s nohavicí roztrhanou na zkrvavené cáry.
„OKAMŽITĚ SE VRAŤ!“ zahřímal. „VRAŤ SE SEM A DEJ JI ZASE DO POŘÁDKU!“
Harryho však zalila vlna bezmyšlenkovitého vzteku. Kopnutím otevřel kufr, vytáhl z něj svou hůlku a namí­řil ji na strýce Vernona.
„Říkala si o to,“ prohlásil a ztěžka oddechoval. „Dosta­la jen, co si zasloužila. A vy mi dejte pokoj!“
Šmátral za zády a hledal kliku na dveřích. „Odcházím,“ oznámil. „Už toho mám plné zuby.“
A v příštím okamžiku vyklouzl ven na temnou, tichou ulici, vláčel za sebou těžký kufr a pod paží nesl Hedvi­činu klec.