Harrymu trvalo několik dnů, než si na svou podivnou novou svobodu zvykl. Ještě nikdy v životě neměl možnost vstávat, v kolik hodin se mu zachce, nebo jíst, cokoli ho napadne. Mohl dokonce chodit, kam chtěl, pokud to ovšem bylo na Příčné ulici; jenže vzhledem k tomu, že tahle dlouhá dlážděná třída byla přímo přecpaná těmi nejúžasnějšími kouzelnickými obchody na světě, necítil Harry sebemenší pokušení porušit slib, který dal Popletalovi, a zatoulat se do mudlovského světa.
Každý den ráno se nasnídal v Děravém kotli, kde s oblibou pozoroval ostatní hosty: legrační malé čarodějky z venkova, které sem na den vyrazily na nákupy, ctihodně vyhlížející kouzelníky diskutující o posledním článku v časopise Moderní přeměňování, rozježené šamany, neposedné trpaslíky a jednou i jakousi osobu, která podezřele připomínala ježibabu, obličej měla zakrytý tlustou vlněnou kuklou a objednala si talíř syrových jater.
Po snídani Harry pokaždé vyšel na zadní dvorek, vytáhl svou hůlku, poklepal na třetí cihlu zleva nad popelnicí a ustoupil, zatímco se ve zdi otevřel průchod do Příčné ulice.
Celé dlouhé slunečné dny trávil Harry průzkumem obchodů a stravoval se pod pestrobarevnými slunečníky na chodníku před restauracemi, kde si ostatní hosté vzájemně ukazovali svoje nákupy („Tohle je lunoskop, kamaráde - už se nebudu muset otravovat s těmi měsíčními diagramy, víš?“) nebo se bavili o případu Siriuse Blacka („Já osobně nepustím svoje děti ven samotné, dokud nebude zpátky v Azkabanu.“) Domácí úkoly už nemusel vypracovávat pod dekou při svitu baterky; teď se mohl v jasném slunečním světle posadit před zmrzlinářství Floreana Fortescuea a dopsat všechny své eseje s občasnou pomocí samotného Floreana Fortescuea, který kromě obsáhlých znalostí středověkých honů na čarodějnice dával Harrymu každou půlhodinu zdarma zmrzlinový pohár.
Když Harry z trezoru u Gringottových doplnil svůj měšec zlatými galeony, stříbrnými srpci a bronzovými svrčky, musel prokázat velkou schopnost sebeovládání, aby všechny ty peníze neutratil najednou. Musel si neustále připomínat, že bude v Bradavicích studovat ještě dalších pět let a jak by si asi připadal, kdyby o peníze na učebnice zaklínadel musel žádat Dursleyovy, aby se ubránil pokušení koupit si překrásnou soupravu figurek z ryzího zlata pro tchoříčky (čarodějnou obdobu člověče, nezlob se, v níž figurky stříkaly ohavně páchnoucí tekutinu do tváře protihráče, který právě ztratil bod). Nesmírně ho také lákal dokonalý pohyblivý model galaxie ve velké skleněné kouli, který by byl znamenal, že už nikdy nebude muset chodit na hodiny astronomie. Největší zkouškou sebeovládání se však pro Harryho stala novinka, která se v jeho oblíbeném obchodě, Prvotřídních potřebách pro famfrpál, objevila týden poté, kdy se ubytoval v Děravém kotli.
Podnícen zvědavostí, co si to shromážděný dav v obchodě prohlíží, se Harry pomalu propracoval dovnitř a natlačil se mezi vzrušené čarodějky a kouzelníky, až zahlédl nově postavené pódium, na němž stálo to nejbáječnější koště, jaké kdy v životě viděl.
„Zrovna přišlo - je to prototyp -“ informoval jakýsi kouzelník s ostře řezanou bradou svého společníka. „To je nejrychlejší koště na světě, že, tati,“ vypískl chlapec mladší než Harry, který visel otci na ruce.
„Irská mezinárodní liga si zrovinka objednala sedm těchhle krasavců,“ informoval zvědavce majitel obchodu. „A to jsou šampioni světového poháru!“
Velká čarodějka před Harrym ustoupila stranou, takže si mohl přečíst ceduli vedle koštěte:
Cena dle dohody... Harry neměl chuť spekulovat o tom, na kolik zlata by ho Kulový blesk přišel. Ještě nikdy v životě si nic tak hrozně nepřál mít - jenže na svém Nimbusu Dva tisíce zatím neprohrál jediný famfrpálový zápas, takže proč by měl kvůli Kulovému blesku vyplenit svůj trezor u Gringottových, když i tak má velice dobré koště? Harry se na cenu nezeptal, prakticky denně se však vracel jen proto, aby se na Kulový blesk podíval.
Byly však i věci, které si Harry doopravdy potřeboval koupit. Zašel si do lékárny, aby doplnil zásoby přísad do lektvarů, a protože jeho školní hábity už byly na rukou i na nohou o pěkných pár čísel kratší, navštívil i obchod Madame Malkinová / Oděvy pro každou příležitost a koupil si nové. Především si však musel koupit nové učebnice, mezi nimiž byly i studijní texty dvou nových předmětů, péče o kouzelné tvory a jasnovidectví.
Při pohledu do výkladní skříně knihkupectví čekalo Harryho překvapení. Místo obvyklé výstavky kouzelnických učebnic se zlatou ořízkou, velkých jako dlažební kameny, stála za sklem objemná železná klec, v níž bylo přibližně sto výtisků Obludného obludária. Všude kolem poletovaly vytrhané stránky, knihy se vrhaly jedna na druhou, potýkaly se v zuřivých soubojích a vztekle po sobě rafaly.
Harry vytáhl z kapsy seznam učebnic a poprvé se do něj podíval. Obludné obludárium v něm bylo uvedeno
jako povinná učebnice pro studium péče o kouzelné tvory. Teprve teď Harry pochopil, proč Hagrid napsal, že mu přijde vhod. Ulevilo se mu; pořád mu vrtalo hlavou, jestli ho Hagrid nechce požádat, aby mu pomohl starat se o nějakého hrůzostrašného nového domácího miláčka.
Když Harry vešel do Krucánků a kaňourů, prodavač mu spěšně vyběhl vstříc.
„Bradavice?“ zeptal se úsečně. „Přišel jste si pro nové učebnice?“
„Ano,“ přikývl Harry. „Potřebuji -“
„Uhněte mi z cesty,“ vyzval ho netrpělivě prodavač a odstrčil ho stranou. Natáhl si na ruce pár velice tlustých rukavic, popadl velkou sukovitou vycházkovou hůl a zamířil k dvířkům klece s knihami o obludách.
„Počkejte,“ zarazil ho spěšně Harry. „Tuhle knížku už mám.“
„Vážně?“ V prodavačově obličeji se objevil výraz nesmírné úlevy. „Díky bohu, už mě dnes dopoledne pětkrát pokousaly -“
Krámkem se rozlehl hlasitý trhavý zvuk; dvě obludária se vrhla na třetí a snažila se je rozsápat na kusy: „Nechte toho! Nechte toho!“ vyjekl prodavač, zasunul mezi mříže vycházkovou hůl a odtrhl knihy od sebe. „Tohle už nikdy neobjednám, v životě ne! Takový blázinec! Myslel jsem, že nemůže být nic horšího, než když jsme objednali dvě stě výtisků Neviditelné učebnice neviditelnosti - přišly nás na hromadu peněz a vůbec jsme je nenašli... No, budete si tedy přát něco jiného?“
„Ano,“ přikývl Harry a pohlédl do seznamu. Potřebuji Odhalování věcí budoucích od Kasandry Vablatské.“ „Hmm, mladý pán začíná s jasnovidectvím, že ano?“ usmál se prodavač, stáhl si rukavice a zavedl Harryho do zadní části krámku, kde byl koutek vyhrazený předpovídání budoucnosti. Na malém stolku byla hromada svazků s tituly jako Předvídání nepředvídatelného: Obrňte se proti šokům nebo Roztříštěné koule: Když vám štěstí nepřeje.
„Tady je to,“ prohlásil prodavač, který zatím vylezl na štafle a sejmul z police tlustou, černě vázanou knihu. „Odhalování věcí budoucích. Moc šikovná příručka všech základních metod předpovídání budoucnosti - čtení z dlaně, z křišťálových koulí, z ptačích vnitřností...“
Harry však neposlouchal. Pohled mu padl na jinou knihu, která byla rovněž mezi tituly vystavenými na stolku: Předzvěsti smrti: Co dělat, když víte, že se schyluje k nejhoršímu.
„Ale ne, tohle bych na vašem místě nečetl,“ mávl prodavač ledabyle rukou, když viděl, na co Harry civí. „Začnete vidět předzvěsti konce na každém kroku. Samotné přečtení by vás vyděsilo k smrti.“
Harry však dál upřeně hleděl na přední obálku knihy; byl na ní vyobrazen černý pes velikosti medvěda s planoucíma očima. Připadal mu podivně povědomý...
Prodavač mu vtiskl do ruky Odhalování věcí budoucích.
„Ještě něco?“ zeptal se.
„Ano,“ přisvědčil Harry, odtrhl oči od psího pohledu a omámeně pohlédl do seznamu. „Totiž... potřebuji Přeměňování pro středně pokročilé a Příručku kouzelných slov a zaklínadel pro třetí ročník.“
O deset minut později se Harry vynořil z Krucánků a kaňourů s novými učebnicemi pod paží a zamířil zpět k Děravému kotli. Sotva vnímal, kam jde, a dokonce do několika kolemjdoucích vrazil.
Vyběhl s hlasitým dupotem po schodem ke svému pokoji, vešel dovnitř a upustil knihy na postel. Někdo u něj mezitím uklidil; okna byla otevřená a pokoj byl zalitý slunečním svitem. Harry slyšel rachot autobusů projíždějících v neviděné mudlovské ulici za jeho zády i halas stejně neviděného davu dole v Příčné ulici. V zrcadle nad umyvadlem spatřil svůj obličej.
„Nemohla to přece být předzvěst smrti,“ osopil se vzdorovitě na svůj odraz. „Když jsem tehdy tu věc v Magnoliové ulici zahlédl, byl jsem celý vyděšený. Nejspíš to byl jen toulavý pes...“
Automaticky zdvihl ruku a pokusil se přihladit si vzpurné vlasy k hlavě.
„To je předem prohraná bitva, kamaráde,“ uchechtlo se sípavě zrcadlo.
Jak dny jeden po druhém míjely, začal se Harry na každém kroku rozhlížet, jestli někde neuvidí Rona nebo Hermionu. Teď, když byl začátek školního roku tak blízko, se v Příčné ulici objevovala spousta bradavických studentů. Harry potkal Seamuse Finnigana a Deana Thomase, své spolužáky z Nebelvíru, v Prvotřídních potřebách pro famfrpál, kde stejně jako on žádostivě okukovali Kulový blesk; před Krucánky a kaňoury narazil i na skutečného Nevilla Longbottoma, zapomnětlivého chlapce s kulatým obličejem. Ani se s ním nemohl zastavit na kus řeči; Neville někam založil seznam svých učebnic a jeho velice přísně vyhlížející babička mu právě dávala co proto. Harry zadoufal, že nikdy nezjistí, že se při svém útěku před ministerstvem kouzel vydával právě za něj.
Posledního dne prázdnin se Harry probudil s myšlenkou, že nejpozději zítra už se konečně s Ronem a Hermionou shledá ve spěšném vlaku do Bradavic. Vstal, oblékl se, naposledy se zašel podívat na Kulový blesk a právě přemýšlel o tom, kam půjde na oběd, když zaslechl, jak na něj někdo volá:
„Harry! HARRY!“
Okamžitě se otočil - a byli tam, oba dva, a seděli před zmrzlinářstvím Floreana Fortescuea. Ron se zdál být až neuvěřitelně pihovatý a Hermiona byla opálená do tmavě hněda. Oba na něj zuřivě mávali.
„No konečně!“ ulevil si Ron a široce se usmíval na Harryho, který si k nim přisedl. „Byli jsme v Děravém kotli, tam nám ale řekli, že jsi venku, tak jsme šli do Krucánků a kaňourů, k madame Malkinové a -“
„Já jsem si všechno do školy nakoupil už minulý týden,“ vysvětloval Harry. „A jak víte, že bydlím u Děravého kotle?“
„To taťka,“ řekl prostě Ron.
Pan Weasley, který pracoval na ministerstvu kouzel, pochopitelně musel o incidentu s tetou Marge do všech podrobnosti slyšet.
„Tys doopravdy nafoukl svou tetu, Harry?“ zeptala se Hermiona smrtelně vážným tónem.
„Já nechtěl,“ bránil se Harry, zatímco Ron se svíjel smíchy. „Prostě... prostě jsem se neuhlídal.“
„To není žádná legrace, Rone,“ vyjela nabroušeně Hermiona. „Vážně mě překvapuje, že Harryho nevyloučili ze školy“
„To mě taky,“ přiznal Harry. „Copak že mě nevyloučili, já dokonce počítal s tím, že mě zatknou.“ Pohlédl na Rona. „Tvůj taťka by asi nevěděl, proč mě vlastně Popletal nepotrestal, že?“
„Nejspíš proto, žes to byl právě ty, nemyslíš?“ pokrčil rameny Ron a stále se tiše pochechtával. „Proslulému Harrymu Potterovi nemohli něco takového udělat. Nechtěl bych vidět, jak by ministerstvo zatočilo se mnou, kdybych nafoukl některou svoji tetičku. Až na to, že by mě nejdřív museli vykopat, protože mamka by mě zabila. Můžeš se na to ale taťky večer zeptat sám. My dneska totiž spíme u Děravého kotle! Takže zítra můžeš jet na King's Cross s námi. A Hermiona tam spí taky!“
Hermiona rozzářeně přikývla. „Máma s tátou mě tady dneska ráno vyložili se všemi věcmi do Bradavic.“
„To je báječné!“ vydechl šťastně Harry. „Takže už máte nové učebnice a všechno ostatní?“
„Koukni na tohle,“ pochlubil se Ron, vytáhl z brašny dlouhé štíhlé pouzdro a otevřel je. „Zbrusu nová hůlka. Vrbová, čtrnáct palců dlouhá a je v ní ocasní žíně jednorožce. A všechny knížky už taky máme,“ ukázal na velkou tašku pod svou židlí. „Poslyš, cos říkal těm obludáriím? Ten prodavač se málem rozbrečel, když jsme řekli, že chceme dvě.“
„Co má tohle všechno znamenat, Hermiono?“ zeptal se Harry a ukázal ne na jednu, ale na tři nadité tašky, ležící na vedlejší židli.
„No“ zapsala jsem si přece víc nových předmětů než vy,“ připomněla mu Hermiona. „Tohle jsou moje učebnice věštění z čísel, péče o kouzelné tvory, jasnovidectví, studia starodávných run, studia mudlů...“
„Proč chceš chodit na studium mudlů?“ podivil se Ron a protočil oči směrem k Harrymu. „Vždyť ty ses přece mezi mudly narodila. Tvoje mamka a tvůj taťka jsou mudlové! Takže už o mudlech víš všechno!“
„Bude ale hrozně zajímavé studovat je z kouzelnického hlediska,“ prohlásila vážně Hermiona.
„Máš tenhle školní rok v úmyslu taky někdy jíst nebo spát, Hermiono?“ zajímal se Harry a Ron se pobaveně uchechtl. Hermiona je ignorovala.
„Ještě mi zbývá deset galeonů,“ oznámila, když se podívala do peněženky. „V září budu mít narozeniny a táta s mámou mi dali trochu peněz, abych si mohla předem koupit nějaký dárek.“
„Co takhle nějakou hezkou knížku?“ navrhl nevinně Ron.
„Ne“ knížku jsem na mysli neměla,“ opáčila nevzrušeně Hermiona. „Ze všeho nejvíc chci sovu. Tady Harry má Hedviku, ty máš Errol -“
„Nemám,“ opravil ji Ron. „Errol je naše rodinná sova. já mám akorát Prašivku.“ Vytáhl z kapsy svou ochočenou krysu. „A budu ji muset nechat prohlédnout,“ dodal a položil ji před ně na stůl. „Mám takový dojem, že jí ten výlet do Egypta neprospěl.“
Prašivka vypadala ještě vyzábleji než obvykle a vousy měla viditelně pokleslé.
„Jen pár kroků odtud je obchod s kouzelnými tvory,“ poznamenal Harry, který si teď už v Příčné ulici připadal jako doma. „Můžeme se zeptat, jestli by něco neměli pro Prašivku, a Hermiona si tam koupí sovu.“
Zaplatili tedy zmrzlinu a zamířili ke Kouzelnému zvěřinci na druhé straně ulice.
Uvnitř nebylo mnoho místa. Zdi byly do posledního místečka zakryté klecemi. Páchlo to tam a byl tam obrovský kravál, protože obyvatelé zmíněných klecí všichni sborem krákali, skřehotali, brebentili nebo syčeli. Čarodějka za prodejním pultem právě poskytovala jakémusi kouzelníkovi rady o tom, jak pečovat o dvouhlavé salamandry, takže Harry, Ron a Hermiona čekali a okukovali klece.
V jedné trůnil párek obrovitých purpurových ropuch,
které hlasitě mlaskaly a pochutnávaly si na hromádce mrtvých masařek. Kousek od okna se třpytila gigantická želva s krunýřem posázeným drahokamy. Po stěně skleněného akvária se pomalu plazili vzhůru jedovatí oranžoví slimáci a tlustý bílý králík se s hlasitým řacháním neustále proměňoval v hedvábný cylindr a zase zpět. Dále tu byly kočky všech možných barevných odstínů, klec s ukřičenými havrany, košík plný podivných chlupatých koulí barvy hořčice, které hlasitě předly, a na pultě veliká klec se štíhlými černými krysami, které hrály jakousi hru, při níž svých dlouhých holých ocasů používaly jako švihadel.
Kouzelník s dvouhlavým mlokem odešel a Ron přistoupil k pultu.
„Mám problémy se svou krysou,“ obrátil se na čarodějku. „Od té doby, co jsem se s ní vrátil z Egypta, se mi nějak nelíbí.“
„Hoď ji sem na pult,“ vyzvala ho čarodějka a vylovila z kapsy tlusté černé brýle.
Ron vytáhl Prašivku z náprsní kapsy a položil ji hned vedle klece s jejími krysími příbuznými, kteří okamžitě přestali poskakovat a natlačili se k mříži, aby si ji mohli lépe prohlédnout.
Jako prakticky všechno, co Ron vlastnil, i Prašivka byla dědictvím po jednom jeho sourozenci (patřila kdysi jeho bratru Percymu) a vyhlížela poněkud opotřebovaně. V porovnání s krysami v kleci, které překypovaly zdravím, působila obzvlášť zbědovaně.
„Hmm,“ zabručela čarodějka, když Prašivku vzala do ruky. „Kolik je jí let?“
„To nevím,“ zavrtěl hlavou Ron. „Ale určitě hodně. Patřila mému bratrovi.“
„Má nějaké zvláštní schopnosti?“ zajímala se čarodějka a pozorně si Prašivku prohlížela.
„No, totiž...“ zahučel Ron. Po pravdě řečeno Prašivka v životě nevykazovala sebemenší známky nějakých zajímavých schopností. Čarodějka přejela očima od Prašivčina potrhaného levého ucha až k přední pacičce, na níž chyběl jeden prst, a hlasitě zamlaskala.
„Tahle krysa už v životě dostala pořádně zabrat,“ prohlásila.
„Vypadala přesně takhle, už když mi ji Percy dával,“ bránil se Ron.
„V případě obyčejné krysy obecné nebo zahradní, jako je tahle, nemůžeš čekat, že se dožije víc než tří let,“ poučovala ho čarodějka. „Takže jestli hledáš něco na delší dobu, třeba by se ti zalíbila jedna z těchhle -“
Ukázala na černé krysy, které okamžitě začaly znovu poskakovat. „Jen se nepředvádějte,“ zamumlal Ron. „No, pokud nechceš novou krysu, mohl bys zkusit tohle krysí tonikum,“ pokračovala čarodějka, sáhla pod pult a vytáhla malou červenou lahvičku.
„Fajn,“ přikývl Ron. „Kolik - JAU!“
Ron podklesl v kolenou, když se z vrcholku nejvyšší klece náhle sneslo něco obrovského a oranžového, přistálo mu to na hlavě a pak se vrhlo se vzteklým zaprskáním po Prašivce.
„NE, KŘIVONOŽKO, NE!“ zaječela čarodějka. Prašivka jí však vyklouzla z rukou jako kostka mýdla, dopadla s roztaženýma nohama na podlahu a bleskově prokmitla dveřmi ven.
„Prašivko!“ zařval Ron a vyběhl z obchodu za ní; Harry je následoval.
Trvalo jim téměř deset minut, než Prašivku našli; schovávala se pod odpadkovým košem před Prvotřídními potřebami pro famfrpál. Ron nacpal roztřesenou krysu zpět do kapsy, vstal a podrbal se na hlavě.
„Co to bylo?“
„Buď to byla strašně velká kočka, nebo hodně malý tygr,“ usoudil Harry.
„Kde je Hermiona?“ „Asi si kupuje tu sovu.“
Vydali se přeplněnou ulicí zpět ke Kouzelnému zvěřinci. Když k němu dorazili, Hermiona právě vycházela ven, nenesla však sovu. Oběma rukama k sobě pevně tiskla obrovského zrzavého kocoura.
„Tys tu bestii koupila?“ užasl Ron a brada mu poklesla. „No není úžasný?“ zajíkala se nadšením Hermiona.
Harry si pomyslel, že je to otázka názoru. Kocourův zrzavý kožíšek byl hustý a hebký, zvíře však nepochybně mělo poněkud křivé nohy a jeho tlama vypadala nesnášenlivě a podivně pomačkaně, jako by v plném trysku narazila přímo do cihlové zdi. Teď, když byla Prašivka z dohledu, však kocour v Hermionině náruči spokojeně předl.
„Hermiono, vždyť ta potvora mě málem skalpovala!“ rozčiloval se Ron.
„On to neudělal schválně, že ne, Křivonožko?“ omlouvala ho Hermiona.
„A co bude s Prašivkou?“ vyptával se Ron a ukazoval na vyboulenou náprsní kapsu. „Potřebuje si odpočinout a dát si do pořádku nervy! Jak to má asi udělat, když se bude kolem potulovat tahleta nestvůra?“
„To mi připomíná, žes tam nechal to krysí tonikum,“ vzpomněla si Hermiona a vtiskla Ronovi do dlaně červenou lahvičku. „A přestaň pořád kňourat. Křivonožka bude spát v naší ložnici a Prašivka zase ve vaší. Tak v čem je problém? Chudinečka Křivonožka, ta čarodějka říkala, že ho tam měla už celou věčnost; nikdo ho nechtěl.“
„Proč asi?“ ušklíbl se ironicky Ron, když zamířili k Děravému kotli.
Ve výčepu našli sedět pana Weasleyho, který si četl v Denním věštci.
„Ahoj, Harry!“ zahlaholil s úsměvem, když zvedl oči od novin. „Jak se daří?“
„Děkuji, dobře,“ odpověděl Harry a přisedl si s Ronem, s Hermionou a se všemi nákupy k panu Weasleymu. Pan Weasley odložil noviny a Harry zjistil, že se z nich na něj dívá teď už povědomá tvář Siriuse Blacka.
„Tak ho pořád ještě nechytili, co?“ zeptal se.
„Ne,“ zavrtěl hlavou pan Weasley a zatvářil se neobyčejně vážně. „Odvolali nás všechny od obvyklých pracovních povinností na ministerstvu, abychom se ho pokusili vypátrat, ale zatím jsme neměli štěstí.“
„Dostali bychom nějakou odměnu, kdybychom ho chytili my?“ zajímal se Ron. „Nebylo by špatné dostat ještě trochu peněz...“
„Nebul směšný, Rone,“ zarazil ho pan Weasley, který při bližším pohledu působil velice vyčerpaným dojmem. „Black se nenechá chytit nějakým třináctiletým kouzelníčkem. Jestli ho někdo přivede zpátky, budou to azkabanští strážní, vzpomeň si na moje slova.“
V tom okamžiku se ve výčepu objevila paní Weasleyová, obtěžkaná nákupy; v závěsu za ní následovala dvojčata Fred a George, která měla právě v Bradavicích nastoupit do pátého ročníku, čerstvě jmenovaný primus Percy a Weasleyovic nejmladší potomek a jediná dcera Ginny.
Ginny, která byla do Harryho odjakživa zakoukaná, se zdála být dokonce na ještě větších rozpacích než obvykle, když ho spatřila, snad za to mohla skutečnost, že jí v minulém školním roce zachránil v Bradavicích život. Zčervenala jako růžička a zamumlala ahoj“ aniž by mu pohlédla do očí. Percy naopak natáhl ruku tak slavnostně, jako by Harryho dosud v životě neviděl, a pronesl: „Vítej, Harry. Moc rád tě vidím.“
„Nazdar, Percy,“ opáčil Harry, který měl co dělat, aby se nerozesmál.
„Doufám, že se ti vede dobře,“ pokračoval nabubřele Percy a třásl mu rukou. Na Harryho to tak trochu působilo, jako by ho představovali starostovi.
„Docela dobře, díky -“
„Harry!“ vykřikl Fred, odstrčil Percyho loktem a hluboce se uklonil. je prostě úžasný zase tě vidět, kamaráde -“
„Fantastický!“ přidal se George, který zase odstrčil Freda a popadl Harryho za ruku. „Absolutně senzační.“ Percy se zakabonil.
„Tak to už by stačilo,“ napomenula je paní Weasleyová. „Mamko!“ zahulákal Fred, jako by si jí teprve tel všiml, a popadl ji také za ruku. jak dokonale fantastické, že tě zas vidím -“
„Říkala jsem, že už by to stačilo,“ opakovala paní Weasleyová a odložila nákupy na prázdnou židli. „Ahoj, Harry, drahoušku. Předpokládám, že tu naši báječnou novinku už jsi slyšel?“ Ukázala na zbrusu nový stříbrný odznak na Percyho hrudi. „Druhý primus v naší rodině!“ pochlubila se a dmula se pýchou.
„A taky poslední,“ zahuhlal tiše Fred.
„O tom vůbec nepochybuji,“ přitakala paní Weasleyová a náhle se zamračila. „Jak jsem si všimla, tak z vás dvou neudělali ani prefekty.“
„Proč bychom měli chtít, aby z nás byli prefekti?“ podivil se George, jehož očividně znechutila už sama ta představa. „To bychom přišli o všechnu legraci.“ Ginny se zachichotala.
„Měli byste sestře být lepším vzorem!“ utrhla se na něj paní Weasleyová.
„Ginny má i jiné bratry, kteří jí jsou vzorem, máti,“ prohlásil důležitě Percy. „Půjdu se teď převléknout k večeři...“ Zmizel a George si zhluboka povzdechl.
„Chtěli jsme ho zavřít do pyramidy,“ vysvětloval Harrymu, „ale mamka nám na to přišla.“
U večeře toho dne vládla velice příjemná atmosféra. Hostinský Tom srazil v salonku dohromady tři stoly, k nimž zasedlo sedm členů rodiny Weasleyových, Harry a Hermiona a společně se propracovávali pěti lahodnými chody.
„Jak se zítra dostaneme na King's Cross, taťko?“ zajímal se Fred, když ponořili lžíce do opulentního čokoládového pudinku.
„Z ministerstva pro nás pošlou dvě auta,“ odpověděl pan Weasley.
Všichni se po něm podívali. „Pročpak?“ zeptal se zvědavě Percy.
„To kvůli tobě, Percánku,“ vysvětloval vážným tónem George. „A na kapotách budou mít takové ty malé vlaječky a na nich písmena PŽ -“
„- což znamená přemoudřelý žvanil,“ dodal Fred. Všichni přítomní s výjimkou Percyho a paní Weasleyové si smíchy poprskali pudink.
„Proč pro nás posílají auta z ministerstva, otče?“ otázal se znovu důstojně Percy.
„No, vzhledem k tomu, že my už vlastní auto nemáme,“ odpověděl pan Weasley, „a vzhledem k tomu, že jsem tam zaměstnaný, je to taková pozornost...“
Mluvil zcela bezstarostným tónem, Harrymu však nemohlo uniknout, že panu Weasleymu zrudly uši úplně stejně jako Ronovi, když se dostal do nějaké nepříjemné situace.
„Ještě že tak,“ vložila se spěšně do řeči paní Weasleyová. „Uvědomujete si, jakou spoustu zavazadel budete vy všichni dohromady mít? To by na vás byl v mudlovské podzemní dráze pěkný pohled... Doufám, že už jste všichni sbalení?“
„Ron si ještě všechny nové nákupy neuložil do kufru,“ oznámil Percy dávno nacvičeným trpitelským hlasem. „Složil si je na moji postel.“
„Tak to bys měl jít a pořádně se sbalit, Rone, protože ráno už moc času mít nebudeme,“ prohlásila paní Weasleyová přes stůl. Ron po Percym šlehl podrážděným pohledem.
Po večeři si všichni připadali strašně přejedení a ospalí. Jeden po druhém odcházeli po schodech do svých pokojů, aby si zkontrolovali, zda mají všechno připravené na nadcházející den. Ron s Percym spali v pokoji vedle Harryho. Ten právě zaklapl a zamkl svůj kufr,, když přes zeď zaslechl rozčilené hlasy, a tak vyšel ven podívat se, co se vlastně děje.
Dveře pokoje číslo dvanáct byly dokořán a Percy hulákal.
„Měl jsem ho tady, na nočním stolku, sundal jsem si ho, abych ho přeleštil...“
„Já se ho ani nedotkl, rozumíš?“ bránil se stejně hlasitě Ron.
„Co se stalo?“ zeptal se Harry.
„Ztratil se mi odznak primuse,“ vysvětloval Percy a otočil se k Harrymu.
„A taky se ztratilo moje krysí tonikum pro Prašivku,“ stěžoval si Ron, který právě vyprazdňoval a prohledával svůj kufr. „Možná jsem ho nechal ve výčepu...“
„Nikam nepůjdeš, dokud nenajdeš můj odznak!“ běsnil Percy.
„Já pro to Prašivce dojdu, mám už sbaleno,“ slíbil Harry Ronovi a sešel po schodech dolů.
Byl už v polovině chodby vedoucí k výčepu, ve kterém teď panovala absolutní tma, když zaslechl, jak se ze salonku ozývají další dva rozčilené hlasy. Vteřinu nato rozpoznal, že patří panu a paní Weasleyovým. Zaváhal, protože nechtěl, aby věděli, že slyšel, jak se hádají, když však zaslechl svoje jméno, zarazil se a přistoupil blíž ke dveřím salonku.
„...jaký má smysl mu to neříct?“ prohlašoval zlostně pan Weasley. „Harry má právo to vědět. Snažil jsem se to vysvětlit Popletalovi, ten ale pořád s Harrym zachází jako s malým děckem. Je mu už třináct a -“
„Pravda by ho přece strašlivě vyděsila, Arture!“ namítla rozhorleně paní Weasleyová. „Vážně chceš poslat Harryho zpátky do školy, když nad ním visí taková hrozba? Prokristapána, ať je rád, že o tom neví!“
„Nechci mu nijak znepříjemňovat život,“ odsekl pan Weasley, „chci jen, aby se měl na pozoru! Víš přece, co jsou Harry a Ron zač, jak se v jednom kuse někam ztrácejí - dvakrát už skončili v Zapovězeném lese! To se ale Harrymu v tomhle školním roce nesmí stát! Nechci ani pomyslet, co ho mohlo postihnout ten večer, kdy utekl z domova! Klidně bych se vsadil, že nebýt toho, že ho naložil ten záchranný autobus, byl by přišel o život dřív, než by ho ministerstvo stačilo najít.“
„Jenže o život nepřišel, je úplně v pořádku, takže jaký má smysl -“
„Poslyš, Molly, říká se, že Sirius Black je šílenec, a možná je to pravda, byl ale dost chytrý na to, aby uprchl z Azkabanu, a to se prohlašovalo za nemožné. Jsou to už tři týdny, nikdo nenarazil na jeho sebemenší stopu, a ať si Popletal vykládá v Denním věštci, co chce, nejsme Blackovu dopadení o nic blíž než vynálezu samokouzlící hůlky. Jediné, co nepochybně víme, je to, po čem Black jde -“
„V Bradavicích bude ale Harry v absolutním bezpečí.“ „Taky jsme se domnívali, že Azkaban je absolutně bezpečný Jestli se Blackovi podařilo utéct z Azkabanu, může zrovna tak proniknout do Bradavic.“
„Nikdo ale doopravdy neví, že Black skutečně jde po Harrym -“
Ozval se úder o dřevo a Harry nepochyboval o tom, že pan Weasley tluče pěstí do stolu.
„Kolikrát ti to mám vysvětlovat, Molly? Tisku tuhle informaci nedali, protože Popletal ji chtěl ututlat, ale večer toho dne, kdy Black utekl, byl Popletal v Azkabanu. Strážní mu řekli, že Black už několikrát po sobě mluvil ze spaní. Pokaždé říkal totéž: je v Bradavicích... je v Bradavicích.“ Black je šílenec, Molly, a rád by Harryho viděl mrtvého. Chceš-li znát můj názor, myslí si, že když Harryho zavraždí, přivede to Ty-víš-koho znovu k moci. Tu noc, kdy Harry Ty-víš-koho zastavil, přišel Black o všechno, a měl od té doby dvanáct let o samotě v Azkabanu na to, aby o tom mohl přemýšlet...“
Následovala chvíle ticha. Harry se naklonil blíž ke dveřím v zoufalé snaze vyposlechnout ještě něco.
„No prosím, Arture, musíš samozřejmě udělat, co považuješ za správné. Zapomínáš ale na Albuse Brumbála. Řekla bych, že dokud je Brumbál v Bradavicích ředitelem, nemůže se tam Harrymu stát nic špatného. Předpokládám, že je o tom všem plně informován?“
„Samozřejmě že je. Museli jsme ho požádat o povolení, abychom mohli azkabanské strážné rozmístit kolem všech vchodů na školní pozemky. Neměl z toho zrovna radost, ale nakonec souhlasil.“
„Neměl z toho radost? Proč by mu to mělo vadit, když tam jsou, aby chytili Blacka?“
„Brumbál nemá azkabanské strážné příliš v lásce,“ vysvětloval zdráhavě pan Weasley. „A já taky ne, když už o tom mluvíme... Jenže když jde o to, jak se vyrovnat s čarodějem Blackova formátu, musíš někdy uzavřít spojenectví se silami, kterým by ses za jiných okolností raději vyhnula.“
„Jestli zachrání Harryho -“
„- už proti nim v životě neřeknu jediné slovo,“ souhlasil unaveně pan Weasley. „Už je pozdě, Molly, měli bychom raději jít nahoru...“
Harry zaslechl šoupání židlemi. Pospíšil si chodbou k výčepu, jak nejtišeji dovedl, a ztratil se z dohledu. Dveře salonku se otevřely a o pár vteřin později mu zvuky kroků prozradily, že pan a paní Weasleyovi jdou po schodech nahoru.
Lahvička s krysím tonikem ležela pod stolem, u něhož toho večera seděli. Harry počkal, dokud neuslyšel, jak se zavírají dveře ložnice manželů Weasleyových, a pak i s lahvičkou zamířil zpět do patra.
Ve stínu na odpočívadle se krčili Fred s Georgem a otřásali se tajeným smíchem, když poslouchali, jak Percy do posledního koutku prohledává svůj a Ronův pokoj a pátrá po ztraceném odznaku.
„Máme ho my,“ oznámil Fred šeptem Harrymu. „Trošku jsme mu ho vylepšili.“
Na odznaku nyní stálo PRESBUŘT.
Harry se nuceně zasmál, zašel k Ronovi, aby mu předal krysí tonikum, pak se zavřel ve svém pokoji a lehl si. Tak Sirius Black šel po něm! Tím se všechno vysvětlovalo. Popletal k němu byl milosrdný proto, že se mu nesmírně ulevilo, když ho našel živého. Přiměl ho, aby mu slíbil, že se bude zdržovat pořád v Příčné ulici, kde bylo dost kouzelníků, kteří na něj mohli dohlédnout. A posílal dvě ministerská auta, která je zítra měla všechny odvézt na nádraží, aby měli Weasleyovi možnost ho ohlídat, dokud nebude ve vlaku.
Harry ležel, naslouchal tlumenému pokřiku z vedlejšího pokoje a přemýšlel, proč vlastně nemá větší strach. Sirius Black zavraždil jedinou kletbou třináct lidí; pan a paní Weasleyovi se jistojistě domnívali, že kdyby mu řekli pravdu, zpanikařil by. Pravda však byla taková, že Harry z celého srdce souhlasil s panem Weasleyem a domníval se, že nejbezpečnější místo na celém světě je pro něj tam, kde se momentálně nachází Albus Brumbál. Neříkalo se snad, že Brumbál je jediný člověk, kterého se kdy lord Voldemort bál? A neplynulo z toho tudíž jasně, že Black jako Voldemortova pravá ruka z něj bude mít stejný strach?
A pak tu ještě byli ti azkabanští strážní, o nichž všichni kolem neustále mluvili. Vypadalo to, že většina lidí z nich má panickou hrůzu, takže pokud byli doopravdy rozmístěni kolem celé školy, zdálo se krajně nepravděpodobné, že by Black dokázal skrze jejich obklíčení proniknout dovnitř.
Ne, když o tom uvažoval, ze všeho nejvíc dělala Harrymu starosti skutečnost, že jeho šance na návštěvu Prasinek vypadaly absolutně mizivě. Nikdo jistě nebude chtít, aby opustil bezpečí hradu, dokud nebude Black dopaden. Harry měl dokonce podezření, že budou pozorně sledovat každý jeho krok, dokud nebezpečí nepomine.
Rozzlobeně se zamračil na temný strop. Domnívají se snad, že se o sebe nedokáže postarat? Třikrát už přece lordu Voldemortovi unikl a to znamená, že není tak docela k ničemu...
Na mysli mu spontánně vytanula vzpomínka na příšeru krčící se ve stínech Magnoliové ulice. Co dělat, když víte, že se schyluje k nejhoršímu...
„Zavraždit se nenechám,“ pronesl hlasitě.
„Takhle se mi líbíš, kamaráde,“ zamumlalo ospale jeho zrcadlo.