Příštího dne ráno se Harry probudil časně. I když věděl, že venku už je světlo, zůstal ještě ležet se zavřenýma očima.
„Byl to jen sen," ujištoval sám sebe. „Zdálo se mi, že z nebe spadl obr Hagrid a oznámil mi, že půjdu do čarodějné školy. Až otevřu oči, budu zas u sebe v přístěnku."
Vtom uslyšel hlasité zaklepání.
„Á, to už teta Petunie bouchá na dveře," napadlo Harryho a srdce mu pokleslo. Oči však ještě pořád neotevřel; byl to tak krásný sen!
Ťuk, ťuk.
„Dobrá, dobrá," zamumlal Harry. „Vždyť už vstávám."
Posadil se a spadl z něj Hagridův těžký kabát. Chatrč zaplavovalo sluneční světlo; bouře už skončila, Hagrid sám spal na zborcené pohovce a na okno ťukala pařátkem sova. V zobáku držela noviny.
Harry s námahou vstal; cítil se tak šťastný, jako by se v něm nadouval obrovský balon. Šel přímo k oknu a trhnutím ho otevřel. Sova vlétla dovnitř a upustila noviny na Hagrida, ale obr se neprobudil. Nato se sova snesla na podlahu a začala útočit na Hagridův kabát.
„Tohle nedělej.``
Harry se pokusil sovu odehnat, ale ta se po něm prudce ohnala zobákem a nepřestávala trhat kabát. „Hagride!" hlasitě zavolal Harry. ,,Je tu nějaká sova -„
„No tak jí zaplať," zamručel Hagrid do pohovky. „Cože?"
„Chce zaplatit, že přinesla noviny. Podívej se mi do kapes."
Hagridův kabát jakoby sestával jen ze samých kapes, ve kterých byly svazky klíčů, broky do vzduchovky, klubka provázku, větrové bonbony, sáčky s čajem... Konečně Harry vytáhl hrst podivně vyhlížejících mincí.
„Dej jí pět svrčků," řekl Hagrid rozespale. „Svrčků?"
„To jsou ty malý bronzový."
Harry odpočítal pět malých bronzových mincí a sova natáhla pařátek, aby jí peníze vložil do malého koženého váčku, který na něm měla přivázaný. Pak vyletěla otevřeným oknem ven.
Hagrid hlasitě zívl, posadil se a začal se protahovat. „Nejlíp, když vyrazíme, Harry, máme toho dneska spoustu; musíme zajed do Londýna a koupit ti všecky ty věci do školy."
Harry převracel kouzelnické mince na dlani a prohlížel si je. Najednou mu napadlo něco, při čem měl pocit, jako by ten balon štěstí v jeho nitru někdo propíchl.
„Ehm - Hagride?"
„Copak?" zeptal se Hagrid a natahoval si obrovské vysoké boty.
„Když já nemám žádné peníze - a slyšel jsi včera večer strýce Vernona - abych se někam šel učit kouzla, to on mi platit nebude."
„Tak s tím se netrap," řekl Hagrid, vstal a poškrábal se na hlavě. „To si myslíš, že ti rodiče nic nenechali?'`
„Ale když jejich dům vyhořel -"
„Přeci si nenechávali svoje zlato doma, Harry! Nejdřív ze všeho musíme ke Gringottovejm - to je kouzelnická banka. Vezmi si párek, nejsou špatný ani za studena - a docela bych si dal i kousek toho tvý ho narozeninovýho dortu."
„Copak kouzelníci mají banky?"
„Jenom tu jednu. U Gringottovejch. Vedou ji skřetově."
Harrymu upadl kousek uzenky, kterou držel v ruce. „Skřetové?"
„Jo - takže bys musel bejt na hlavu, kdyby ses ji pokoušel vykrást, to ti říkám. Se skřetama si nikdy nezačínej, Harry. Gringottovic banka je to nejbezpečnější místo na světě, když si chceš něco spolehlivě uložit - kromě snad Bradavic. A já tam stejně musím; posílá mě tam Brumbál, zařídit něco pro Bradavice," a Hagrid se hrdě napřímil. „Vobvykle mě posílá zařizovat důležitý věci. Doject pro tebe - vyzvednout něco u Gringottovejch - poněvač ví, že se na mě může spolehnout.
Vzal sis všecko? Tak deme."
Harry vyšel za Hagridem ven na útes. Obloha ted' byla úplně jasná a moře se lesklo ve sluneční záři. Veslice pronajatá strýcem Vernonem se tam ještě pohupovala; po bouřce měla na dně spoustu vody.
„Jak ses sem dostal?" zeptal se Harry a rozhlížel se, kde je ještě jeden člun.
„Přiletěl jsem," vysvětlil Hagrid. „Přiletěl."
„Jo - ale nazpátek pojedem tímdletím. Ted', když seš se mnou, už žádný kouzla dělat nesmím." Usadili se v loďce, Harry však ještě upřeně hleděl na Hagrida a pokoušel se představit si ho, jak letí. „To bude votrava, veslovat takovou dálku,`` řekl Hagrid a zas jednou se na Harryho podíval úkosem. „Kdybych - ehm - kdybych tu kocábku malinko popohnal, myslíš, že bys to v Bradavicích nemusel nikomu vykládat?"
„Samozřejmě," ujistil ho Harry, nadšený při pomyšlení, že uvidí další kouzlo. Hagrid znovu vytáhl růžový deštník, dvakrát jím zaklepal na bok veslice - a v tu ránu se už řítili k pobřeží.
„Proč by někdo musel být padlý na hlavu aby se pokoušel vyloupit Gringottovy?“ zeptal se Harry.
„Poněvač je to tam začarovaný," vysvětlil Hagrid a při těch slovech si roztáhl noviny. „Ty obzvlášť bezpečný trezory prej hlídaj draci. A potom by ses eště musel dostat ven - jejich sklepení totiž jsou stovky mil pod Londýnem. Hluboko pod podzemkou. I kdybys dokázal něco ukrást, hledal bys cestu tak dlouho, až bys vod hladu umřel."
Harry seděl a přemýšlel o tom, zatímco Hagrid si četl noviny, Denního věštce. Od strýce Vernona Harry věděl, že lidé nemají rádi, když je při čtení někdo vyrušuje, stálo ho však velkou námahu mlčet, poněvadž v životě ho ještě nepálilo tolik otázek.
„Ministerstvo kouzel už zas něco zbabralo," zamumlal Hagrid a obrátil stránku.
„Copak ono je nějaké ministerstvo kouzel?" vyhrkl Harry, už se nestačil zarazit.
„No jistě," řekl Hagrid. „Samosebou chtěli, aby ministrem byl Brumbál, jenomže ten by z Bradavic nešel, tak to dostal starej Kornelius Popletal. Většího packala bys nenašel. Takže každý ráno posílá k Brumbálovi celý hejno sov a chce po něm rady."
„A co to ministerstvo kouzel dělá?"
„Hlavně musí před mudly udržet v tajnosti, že po celý Anglii eště jsou čarodějky a kouzelníci."
„Ale proč?"
„Proč? Mordyjé, Harry, poněvač jinak by každej chtěl, aby mu nějakým kouzlem pomohli z jeho starostí. To teda ne, líp, když nás nechaj na pokoji."
V tu chvíli loďka lehce narazila do přístavní zdi. Hagrid složil noviny a vystoupili po kamenných schodech na ulici.
jak šli městečkem k nádraží, mnoho chodců se po Hagridovi ohlíželo. Harry se tomu ani nedivil. Nejenže Hagrid byl dvakrát tak vysoký jako kdokoliv jiný; ještě k tomu ukazoval na úplně obyčejné věci, jako třeba parkovací hodiny, a hlasitě prohlašoval: „Vidíš todle, Harry? Co si ty mudlové všecko nevymyslej, viď?“
„Hagride," ozval se Harry a trochu supěl, jak musel utíkat, aby mu stačil, „říkal jsi, že u Gringottových jsou draci?"
„No, aspoň se to tvrdí," odpověděl Hagrid. „Jémine, já bych takovýho draka chtěl mít!"
„Ty bys ho chtěl?"
„Přál sem si ho vod samýho dětství - už jsme tu." Dorazili na nádraží. Vlak do Londýna jel za pět minut. Hagrid, který nerozuměl „mudlovskejm penězům", jak jim říkal, dal bankovky Harrymu, aby koupil lístky.
Lidé ve vlaku na ně třeštili oči ještě víc. Hagrid si zabral dvě sedadla, seděl a pletl cosi, co vypadalo jako kanárkově žlutý cirkusový stan.
„Máš eště ten dopis, Harry?" zeptal se, jak počítal oka.
Harry vytáhl z kapsy pergamenovou obálku. „Výborně," řekl Hagrid. „le tam seznam všeho, co potřebuješ.°
Harry rozložil druhý list papíru, kterého si včera večer nevšiml, a četl:
ŠKOLA ČAR A KOUZEL V BRADAVICÍCH
Stejnokroj
Žáci prvního ročníku budou potřebovat:
1. tři jednobarevné pracovní hábity (černé)
2. jednu jednobarevnou špičatou čapku (černou na každodenní nošení
3. jeden pár ochranných rukavic (z dračí kůže nebo podobné)
4. jeden zimní plášť (černý, se stříbrnými sponami)
Upozorňujeme, že žáci by měli veškeré oblečení mít opatřeno jmenovkou.
Předepsané knihy
Každý žák bude potřebovat tyto učebnice:
Miranda Jestřábová: Příručka kouzelných slov a zaklínadel (1.stupeň)
Batylda Bagshotová: Dějiny čar a kouzel
Adalbert Waffling: Teorie kouzelnického umění
Emeric Cvak: Úvod do přeměňování
Phyllida Výtrusová: Tisíc kouzelnických bylin a hub
Arsenius Stopečka: Kouzelnické odvary a lektvary
Mlok Scamander Fantastická zvířata a kde je najít
Quentin Trimble: Černá magie - příručka sebeobrany
Další vybavení
1 hůlka
1 kotlík (cínovy, standardní velikost 2)
1 sada skleněných nebo křišťálových lahviček
1 dalekohled
1 mosazné váhy
Žáci si s sebou mohou rovněž přivézt sovu NEBO kočku NEBO žábu
UPOZORŇUJEME RODIČE, ŽE ŽÁKŮM PRVNÍHO ROČNÍKU NEJSOU POVOLENA JEJICH VLASTNÍ KOŠŤATA!
„A to všecko v Londýně seženeme?" podivil se Harry nahlas.
„Když víš, kam jít," řekl Hagrid.
Harry v Londýně ještě nikdy nebyl. Zdálo se sice, že Hagrid ví, kam jde, očividně však nebyl zvyklý dostávat se tam normálním způsobem. Uvázl v turniketu ve vchodu do podzemní dráhy a hlasitě si stěžoval, že sedadla jsou příliš malá a vlaky příliš pomalé.
„Nechápu, jak se ty mudlové vobejdou bez kouzel," řekl, když vystupovali po rozbitých pohyblivých schodech, jež vedly na rušnou ulici, po obou stranách plnou obchodů.
Hagrid byl tak obrovský, že se bez potíží protlačil davem, a Harrymu stačilo držet se těsně za ním. Procházeli kolem obchodů s knihami a s hudebninami, hamburgrových jídelen a kin, ale nikde to nevypadalo, že byste tam mohli koupit kouzelnickou hůlku. Byla to jen obyčejná ulice plná obyčejných lidí. Bylo vůbec možné, že by se na míle hluboko pod nimi skrývaly hromady kouzelnického zlata? Existovaly opravdu obchody kde by prodávali knihy zaklínadel a létací košťata? Nebyl to všecko nakonec jen nějaký obrovský žert, a Dursleyovi si z něj chtěli jen vystřelit? Kdyby Harry nevěděl, že nemají smysl pro humor, býval by si to nejspíš myslel; ale i když všecko, co mu Hagrid zatím řekl, znělo neuvěřitelně, přesto mu důvěřoval.
„Už jsme tady," řekl Hagrid a zastavil se, „todle je Děravej kotel. To je slavný místo!"
Stáli před malou, špinavě vyhlížející hospodou. Kdyby na ni Hagrid neukázal, Harry by si jí býval vůbec nevšiml. Lidé, kteří spěchali kolem, o ni ani okem nezavadili; sklouzli pohledem z velkého obchodu s knihami na jedné straně ulice k prodejně gramodesek na protější, jako by Děravý kotel vůbec nevnímali. Po pravdě měl Harry prazvláštní pocit, že ho mohou vidět pouze on a Hagrid; ale než to stačil vyslovit, Hagrid ho už zavedl dovnitř.
Na slavné místo tam bylo málo světla a všecko vypadalo velice ošuntěle. V jednom koutě sedělo několik stařen a pily z malých kalíšků sherry; jedna z nich kouřila dlouhou dýmku. Jakýsi malý mužík v cylindru hovořil se starým výčepním, který byl úplně holohlavý a vypadal jako zpuchlý ořech. Ve chvíli, kdy vešli, tlumené brebentění kolem ustalo; zdálo se, že Hagrida tu všichni znají. Mávali mu a usmívali se na něj, a výčepní sáhl po sklenici a zeptal se: „Jako obvykle, Hagride?"
„Nemůžu, Tome, zařizuje něco pro Bradavice," odmítl Hagrid a poplácal ohromnou rukou Harryho po rameni, až chlapec poklesl v kolenou.
„Můj ty bože," řekl výčepní a vytřeštil oči na Harryho, „není tohle - nemůže to být -"
V Děravém kotli náhle zavládlo naprosté ticho. „Pro boha živého," zašeptal starý výčepní, „Harry Potter... jaká čest pro nás!"
Spěšně oběhl výčepní pult, vrhl se k Harrymu a se slzami v očích ho uchopil za ruku.
„Vítejte zpátky, pane Pottere, vítejte zpátky!" Harry nevěděl, co na to říci. Všichni se na něj dívali. Stařena s dýmkou dál bafala a nevšimla si, že jí dýmka vyhasla. Hagrid úplně zářil.
Ze všech stran bylo slyšet hlasité šoupání židlí a v příští chvíli už si Harry podával ruce s každým v Děravém kotli.
„Já jsem Doris Crockfordová, pane Pottere; ani se mi věřit nechce, že vás konečně vidím."
„Je to pro mne pocta, pane Pottere, veliká pocta!" „Vždycky jsem si přál stisknout si s vámi ruku - úplně se mi z toho rozbušilo srdce."
„Velice mne těší, pane Pottere, ani nevíte jak. Jmenuji se Kopál, Dedalus Kopál."
„Vás jsem už viděl!" řekl Harry, když Dedalovi Kopálovi samým vzrušením spadl cylindr. „Jednou jste se mi uklonil v krámě."
„On si to pamatuje!" vykřikl Dedalus Kopál a rozhlédl se po všech kolem. „Slyšeli jste to? Pamatuje se na mě!"
Harry si tiskl ruku s dalšími a dalšími - Doris Crockfordová si přišla ještě několikrát.
Potom se dopředu protlačil bledý mladík, který se tvářil velice nervózně. Jedno oko mu křečovitě cukalo.
„Profesor Quirrell!" řekl Hagrid. „Harry, tady profesor Quirrell bude jeden z tvejch učitelů v Bradavicích."
„P-P-Pottere," vykoktal profesor Quirrell a tiskl Harrymu ruku, „n-nevíte j-jak mě t-těší, ž-že vás p-poznávám."
„Co z kouzelnictví učíte, pane profesore?" „O-obranu p-proti č-černé m-magii," zamumlal profesor Quirrell, jako by na to raději nemyslel. „N-ne že v-vy byste to p-potřeboval, co říkáte, P-Pottere?" Nervózně se zasmál. „N-nejspíš jste si p-přišel koupit vybavení, že? J-já jsem si taky p-přijel pro novou k-knihu o upírech." Už při té představě vypadal zděšeně.
Ostatní však profesoru Quirrellovi nedovolili, aby si zabral Harryho pro sebe. Trvalo málem deset minut, než se dokázali rozloučit. Nakonec Hagrid tu vřavu přece jen překřikl.
„Musíme dál - potřebujem toho eště spoustu nakoupit. Pojď, Harry."
Doris Crockfordová znovu a naposled potřásla Harrymu rukou a pak ho Hagrid vyvedl výčepem na malý dvorek mezi zdmi, kde byla jen popelnice a trochu plevele.
Zašklebil se na Harryho.
„Co jsem ti říkal? Přeci jsem říkal, že jseš slavnej. Dokonce i profesor Quirrell se úplně třás, když s tebou mluvil - i když ten se třese skoro pořád."
„To je vždycky tak nervózní?"
„Jo, je. Chudák. Přitom mu to úžasně myslí. Bejval v pořádku, dokud jen študoval z knížek, ale pak si vzal na rok volno, aby si všecko vověřil na vlastní voči. Říká se, že v Černým lese narazil na upíry a měl tam vošklivej malér s nějakou ježibabou - a vod tý doby se úplně změnil. Má strach ze študentů, ze svýho vlastního předmětu - počkej, kdepak mám ten deštník?"
Upíři? Ježibaby? Harrymu se točila hlava. Hagrid mezitím odpočítával cihly na zdi nad popelnicí. „Tři nahoru... dvě do strany..." mumlal. „Ted' je to správně. Harry, couvni trochu."
Třikrát poklepal na zed' špičkou deštníku.
Cihla, které se dotkl, se uprostřed zatřásla - ne, začala se kroutit - vtom se objevil malý otvor a rychle se rozšiřoval; okamžik nato už před nimi byl klenutý průchod, dost široký i pro Hagrida, a vedl na ulici vydlážděnou samými valouny, která se všelijak klikatila, takže na její konec neviděli.
„Vítej na Příčný ulici," řekl Hagrid.
Když spatřil Harryho užaslý výraz, zakřenil se. Prošli klenutým průchodem; Harry se spěšně ohlédl přes rameno a uviděl, jak se za nimi hned zase proměnil v pevnou zed'.
V slunečním svitu se před nimi zářivě blyštila hromada kotlíků před nejbližším krámem. Kotlíky všech velikostí - měděné, mosazné, cínové, stříbrné - samomíchací - skládací stálo na tabulce, která nad nimi visela.
„Jo, ten budeš taky jeden potřebovat," řekl Hagrid, ,.ale napřed ti musíme vyzvednout ty peníze."
Harry by si býval přál mít aspoň čtyři páry očí navíc. Jak procházeli ulicí, rozhlížel se na všecky strany, aby si mohl prohlédnout všechno najednou: obchody, věci vyložené před nimi i lidi, kteří nakupovali. Před lékárníkovým krámem stála boubelatá žena a právě když procházeli kolem, kroutila hlavou a vyvolávala: „Dračí játra! Sedmnáct srpců za unci! Levnější nenajdete -`
Z tmavého obchodu s vývěsním štítem Velkoprodejna Mžourov / Sovy všeho druhu: puštíci, výrečkové, sovy pálené, kalousové, sovice bylo slyšet tlumené houkání. Několik chlapců přibližně v Harryho věku tisklo nosy na výkladní skříň, ve které byla košťata. „Podívej," slyšel Harry jednoho z nich, „to je ten nový Nimbus Dva tisíce, vůbec nejrychlejší, co kdy -" Byly tu obchody, kde se prodávaly hábity, krámky s dalekohledy a s podivnými stříbrnými nástroji, jaké Harry ještě nikdy neviděl, výlohy plné soudků s netopýřími slezinami a s úhoříma očima, ledabyle nakupených stohů kouzelnických knih, psacích brků a rolí pergamenu, lahviček s lektvary a měsíčních globusů...
„A jsme u Gringottovejch," řekl Hagrid.
Dorazili k sněhobílé budově, která se tyčila nad ostatními krámky kolem. Vedle naleštěných bronzových vstupních dveří stál v šarlatově červeném a zlatém stejnokroji...
„Jo, to je skřet," řekl Hagrid klidně, zatímco k němu vystupovali po bělostném schodišti. Skřet byl přibližně o hlavu menší než Harry. Měl snědý, bystrý obličej, špičatou bradku a - jak si Harry všiml - velice dlouhé prsty a předlouhá chodidla. Když vstupovali dovnitř, uklonil se jim. To už před sebou viděli další dveře, tentokrát stříbrné, nad nimiž bylo vytesáno:
Vstup, cizinče, leč pamatuj:
poklad, jenž nikdy nebyl tvůj,
hledáš-li v našich sklepeních,
životern odpykáš svůj hřích.
Koho by zlákal cizí skvost,
zaplatí za svou hrabivost.
Zloději, viz ty pevné zdi:
najdeš tam víc než poklady.
„Jak jsem ti povídal, musel bys bejt na hlavu, kdybys to tu chtěl vykrást," řekl Hagrid.
Když procházeli stříbrnými dveřmi, opět se jim uklonili dva skřetově, a pak už stáli v obrovské dvoraně z mramoru. Na vysokých židlích za dlouhým pultem sedělo snad sto dalších skřetů, zapisovali do velikých účetních knih, odvažovali na mosazných vahách mince a zvětšovacími skly prohlíželi drahokamy. Z dvorany vedlo tolik dveří, že se ani nedaly spočítat, a ještě další skřetově vodili návštěvníky dovnitř a vyprovázeli je ven. Hagrid a Harry zamířili k pultu.
„Brýtro," řekl Hagrid skřetovi, který byl v tu chvíli volný. „Přišli jsme si vyzvednout nějaký peníze z trezoru pana Harryho Pottera."
„Máte jeho klíč, pane?"
„Jo, někde bych ho měl mít," řekl Hagrid a začal vykládat na pult obsah svých kapes; vysypal přitom skřetovi na účetní knihu hrst plesnivých psích sucharů. Skřet nakrčil nos. Harry pozoroval skřeta napravo od nich, který právě odvažoval hromádku rubínů, velikých jako řeřavé uhlíky.
„Tady je," řekl Hagrid konečně a zvedl mrňavý zlatý klíček.
Skřet si ho důkladně prohlédl. „Zdá se být v pořádku."
„A tady eště mám dopis vod profesora Brumbála," oznámil Hagrid důležitě a vypjal hrud'. „Týká se Vy-víte-čeho v trezoru číslo sedm set třináct."
Skřet si dopis pečlivě přečetl.
„Dobrá," řekl a vrátil ho Hagridovi. „Pošlu někoho, aby s vámi sjel dolů do obou trezorů. Griphooku!" Griphook byl další skřet. Jakmile si Hagrid nacpal všecky psí suchary zpátky do kapes, vydali se za ním k jedněm dveřím, vedoucím z dvorany.
„Co je to Vy-víte-co v trezoru sedm set třináct?" zeptal se Harry-.
„To ti říct nemůžu," prohlásil Hagrid tajuplně. „Je to pro Bradavice, a je to přísně tajný-. Pověřil mě tím Brumbál. Kdybych ti to řek, moh bych taky přijít vo místo."
Griphook jim přidržel dveře. Harry, který čekal, že uvidí další mramor, zůstal překvapeně stát: octli se v úzké kamenné chodbičce, osvětlené planoucími pochodněmi. Svažovala se strmě dolů a na podlaze byly malé kolejnice. Griphook zahvízdal a po kolejích se k nim okamžitě přihnal malý vozík. Nasedli do něj, i když Hagrid s tím měl potíže, a vyrazili.
Zpočátku se prostě jen řítili bludištěm klikatých chodbiček. Harry se pokoušel zapamatovat si, kudy jedou - doleva, doprava, doprava, doleva, na křižovatce rovně, doprava, doleva - ale nebylo mu to nic platné. Zdálo se, že kodrcavý vozík zná cestu sám, poněvadž Griphook ho neřídil.
Harryho pálily oči, jak kolem nich svištěl studený vzduch, přesto však je měl otevřené dokořán. Jednou se mu zazdálo, že na konci dlouhé chodby zahlédl plameny a prudce se otočil, aby zjistil, jestli to není drak, ovšem příliš pozdě - klesali hloub a hloub a projeli přitom kolem podzemního jezera, kde ze stropu i z podlahy vyrůstaly obrovské krápníky, stalaktity a stalagmity.
„Nikdy jsem si nezapamatoval," křikl Harry na Hagrida, aby přehlušil rachot vozíku, „jaký je rozdíl mezi stalagmitem a stalaktitem?"
„V jednom je em, a ve druhém té," řekl Hagrid. „A ted' se mě na nic nevyptávej, poněvač já asi brzo budu zvracet."
Byl v obličeji úplně zelený, a když vozík konečně zastavil vedle malých dvířek ve stěně chodby, Hagrid vystoupil a musel se opřít o zed', aby se mu přestala třást kolena.
Griphook dvířka odemkl. Z trezoru se vyvalila oblaka zeleného dýmu, a když zmizel, Harry zalapal po dechu. Uvnitř byly spousty zlatých mincí, sloupky stříbra a celé hromady- malých bronzových svrčků. „To všecko je tvoje," usmál se Hagrid.
To všecko patřilo jemu - znělo to neuvěřitelně. Dursleyovi o tom pokladu určitě nevěděli, jinak by ho o něj bývali připravili, než by řekl švec. Jak často si jen stěžovali, kolik je to stojí Harryho živit? A po celý ten čas mu přitom patřilo malé jmění, ukryté hluboko pod Londýnem.
Hagrid Harrymu pomohl uložit část pokladu do vaku. „Ty zlatý jsou galeony," vysvětlil mu. „Jeden galeon platí sedmnáct stříbrnejch srpců a jeden srpec dvacet devět svrčků, to je docela jednoduchý. Tak, todle by ti na první dvě pololetí mělo stačit, zbytek si necháš v bezpečí tady." Otočil se ke Griphookovi. „Ted' eště do trezoru sedm set třináct, prosím - a mohli bysme ject pomalejc?"
„Máme jen jednu rychlost," vysvětlil Griphook. Jeli ted' ještě hlouběji a nabírali rychlost. Jak se řítili úzkými zatáčkami, vzduch kolem byl stále studenější. S rachotem se přehnali nad podzemní propastí; Harry se vyklonil a chtěl se podívat, co je ve tmě tam dole, Hagrid však jenom zasupěl a vtáhl ho za límec zpátky. Trezor číslo sedm set třináct neměl klíčovou dírku.
„Ustupte, prosím," vyzval je Griphook důležitě. Pak zlehka ťukl do dvířek jedním ze svých dlouhých prstů, a ta se prostě rozplynula.
„Kdyby se o to pokusil kdokoliv jiný než skřet od Gringottových, vsála by ho dvířka dovnitř a uvěznila ho tam," řekl Griphook.
„Jak často si ověřujete, jestli uvnitř někdo není?" zeptal se Harry.
„Přibližně každých deset let," řekl Griphook a dost ošklivě se zašklebil.
Harry byl přesvědčený, že v tak přísně střeženém trezoru musí být něco opravdu mimořádného, a dychtivě natahoval krk, protože si myslel, že uvnitř uvidí přinejmenším nějaké úžasné klenoty na první pohled se mu však zdálo, že trezor je prázdný. Pak teprve si všiml umolousaného malého balíčku na podlaze, zabaleného do obyčejného balicího papíru. Hagrid ho zdvihl a zastrčil si ho ně kam hluboko do kapsy. Harry by strašně rád věděl, co v něm je, ale bylo mu jasné, že udělá líp, když se nebude vyptávat.
„Tak pod', vrátíme se do toho zatracenýho vozejku, a cestou zpátky na mě nemluv, ať nemusím vodvírat pusu," vyzval ho Hagrid.
Přestáli ještě jednu divokou jízdu, a pak už mžourali očima do slunečního světla před Gringottovými. Ted' když měl Harry vak plný peněz, nevěděl, kam vyrazit dřív. Nepotřeboval zjišťovat, kolik galeonů je za jednu libru, aby chápal, že má víc peněz, než měl za celý svůj život - ještě víc, než kdy měl i Dudley.
„Jako první ti koupíme třeba ten stejnokroj," řekl Hagrid a posunkem ukázal na obchod Madame Malkinová / Oděvy pro každou příležitost. „Poslechni, Harry, nevadilo by ti, kdybych si ted' zašel do Děravýho kotle a dal si tam nějakej životobudič? Já ty vozejky u Gringottovejch prostě nesnáším." Opravdu vypadal, jako když mu je ještě špatně, a tak Harry vešel do obchodu madame Malkinové sám a celý nervózní.
Madame Malkinová byla buclatá, usměvavá čarodějka, celá oblečená ve světle fialovém.
„Do Bradavic, drahoušku?" zeptala se, ještě než Harry ze sebe vypravil slovo. „To tu máme všecko - ostatně jednoho mladého muže už právě strojíme."
V zadní části krámu stál na stoličce nějaký chlapec s bledým špičatým obličejem a druhá čarodějka mu špendlila dlouhý černý hábit. Madame Malkinová postavila Harryho na vedlejší stoličku, přetáhla mu přes hlavu dlouhý hábit a začala mu ho špendlit na správnou délku.
„Ahoj,“pozdravil ho chlapec. „Taky - jdeš do Bradavic?"
„Taky,“ přisvědčil Harry.
„Otec mi vedle kupuje, knížky- a matka šla dál, podivat se po hůlkách," sděloval chlapec. Měl znuděný hlas a protahoval každé slovo. „Potom je musím ještě zatáhnout někam, kde mají závodní košťata. Nechápu, proč v prvním ročníku nesmíme mít svoje. Myslím, že otce dotlačím, aby mi jedno koupil, a nějak ho tam propašuju."
Harrymu silně připomínal Dudleyho.
„A co ty, ty už koště máš?" pokračoval chlapec. „Ne," odpověděl Harry.
„A hraješ vůbec famfrpál?"
„Ne," odpověděl Harry opět záporně a přemýšlel, co to proboha ten famfrpál je.
„Já ano - otec říká, že to bude hřích, jestli mě nevyberou, abych hrál za svou kolej, a musím přiznat, že s ním souhlasím. Už víš, ve které koleji budeš?"
„Ne," řekl Harry a připadal si každou minutu hloupější.
„On to doopravdy neví nikdo, než se tam dostane, to je jasné, ale já vím, že půjdu do Zmijozelu jako všichni z naší rodiny - ovšem představa, že bych se octl v Mrzimoru, to bych té školy radši nechal, co myslíš?"
„Hmm," řekl Harry a přál si, aby mohl odpovědět něco trochu zajímavějšího.
„Hele, vidíš tamtoho člověka?" ožil najednou chlapec a kývl směrem k čelnímu oknu. Stál tam Hagrid, šklebil se na Harryho a ukazoval mu dvě veliké zmrzliny, kvůli kterým nemůže jít dovnitř.
„To je Hagrid," vysvětlil Harry; byl rád, že ví něco, co ten druhý neví. „Pracuje v Bradavicích."
„Ach tak," řekl chlapec. „O tom jsem už slyšel. Je něco jako sluha, že?"
„Dělá hajného," řekl Harry. Cizí chlapec se mu zamlouval čím dál míň.
„Ano, to je ono. Slyšel jsem, že je to takový divous - bydlí v boudě na školních pozemcích a čas od času se opije, pokouší se dělat kouzla a nakonec pod sebou podpálí postel."
„Myslím, že je to skvělý člověk," namítl Harry chladně.
„Myslíš?" podivil se chlapec a pohrdavě se ušklíbl. „A proč je tu s tebou? Kde ty máš rodiče?"
„Oba už jsou po smrti," odpověděl úsečně. Neměl chuť zrovna jemu něco vysvětlovat.
„To je mi líto," řekl chlapec; podle hlasu mu to však nebylo líto ani trochu. „Ale patřili k našim, že ano?" „Jestli myslíš tohleto, moje matka byla čarodějka a otec kouzelník."
„Já si totiž myslím, že ty ostatní by vůbec neměli brát, co říkáš? Prostě nejsou jako my, nevychovali je, aby znali naše způsoby. Představ si, že někteří o Bradavicích nikdy ani neslyšeli, dokud nedostali ten dopis. Myslím, že by se mělo zůstat jen u starých kouzelnických rodin. Mimochodem, jak se jmenuješ příjmením?"
Než mu Harry stačil odpovědět, madame Malkinová řekla: „A je to, drahoušku," takže seskočil ze stoličky; vůbec ho nemrzelo, že už se nemusí dál s tím chlapcem bavit.
„Takže na shledanou v Bradavicích, vid'," řekl ještě chlapec, jenž protahoval každé slovo.
Dokud Harry lízal zmrzlinu, kterou mu Hagrid koupil (čokoládovou a malinovou se sekanými oříšky), byl dost zamlklý.
„Co je s tebou?" zeptal se Hagrid.
„Nic," zalhal. Vešli do dalšího krámu pro pergamen a pro husí brka. Harrymu se trochu vrátila nálada, když objevil lahvičku inkoustu, který při psaní měnil barvu. Když zase vyšli ven, zeptal se: „Hagride, co je to famfrpál?"
„Mordyjé, Harry, já pořád zapomínám, jak málo toho víš - když ani nevíš, co je famrfpál!"
„Nedělej mi to ještě horší," ohradil se Harry. Pak Hagridovi vypravoval o tom bledém chlapci u madame Malkinové.
„- a povídal, že lidi z mudlovských rodin by vůbec do školy neměli brát -"
„Ty přeci z mudlovský rodiny- nejseš. Kdyby věděl, kdo jseš ty - esli je z kouzelnický rodiny, musel tvý méno slyšet už mockrát - přeci jsi to viděl u Děravýho kotle. A stejně, co vo tom může vědět - některý z nejlepších, co jsem kdy viděl, byli jediný čarodějové v dlouhý řadě mudlů - vem si svou maminku! A podívej, jaká je její sestra!"
„A co je ten famfrpál?"
„To je náš sport. Kouzelnickej sport. Je jako - asi jako fotbal v mudlovským světě - famfrpál sleduje každej - hraje se ve vzduchu na košťatech a se čtyrma míčema - pravidla bych ti asi dost těžko vysvětloval."
„A co jsou Zmijozel a Mrzimor?"
„To jsou koleje. Celkem jsou v Bradavicích čtyry. Každej říká, že v Mrzimoru jsou samí trumberové, ale -" „Tak to určitě přijdu do Mrzimoru," prohlásil Harry sklesle.
„Pořád lepší do Mrzimoru než do Zmijozelu," řekl Hagrid ponuře. „Všechny kouzelníci a čarodějky, který se kdy dali na špatnou cestu, chodili do Zmijozelu. Ty-víš-kdo byl jeden z nich."
„Vol... promiň, Ty-víš-kdo chodil do Bradavic?" „Před mnoha rokama," řekl Hagrid.
Učebnice koupili v obchodě, který se jmenoval Krucánky a kaňoury. Na regálech tam měli až do stropu narovnané knihy veliké jako dlažební kostky a vázané v kůži, knížky maličké jako poštovní známka a v hedvábných deskách, knihy plné podivných znaků a také pár knih, ve kterých nebylo vůbec nic. Dokonce i Dudley, který v životě nic nečetl, by určitě šílel, jen aby se mohl některých zmocnit. Hagrid musel Harryho málem odtáhnout od Kleteb a protikleteb (Jak očarovat své přátele a zmást své nepřátele nejnovějšírni způsoby odplaty: padáním vlastů, slabostí v nohou, ztrátou řeči a ještě mnoha dalšími) od profesora Vindicta Viridiana.
„Díval jsem se, jak bych mohl proklít Dudleyho." „Neříkám, že je to špatnej nápad, jenže mezi mudlama nesmíš kouzla používat, leda za vopravdu mimořádnejch okolností," namítl Hagrid. „A ostatně, zatím bys ani nevěděl, co si s nima počít; musíš se eště hodně učit, než na to budeš mít."
Nedovolil Harrymu koupit ani kotlík z masivního zlata („Máš tam napsaný, že má bejt cínovej"), zato sehnali krásné váhy na odvažování přísad do lektvarů a skládací mosazný dalekohled. Potom šli do lékárny, která Harryho tak uchvátila, že ani nevnímal strašlivý puch uvnitř, něco mezi zkaženými vejci a shnilým zelím. Na podlaze stály soudky s jakousi sliznatou hmotou, na stěnách byly nádoby s bylinami, sušenými kořeny a prášky zářivých barev, a od stropu visely svazky per, šňůry zubů a hrozivě vyhlížející drápy. Hagrid od muže za pultem vyžádal pro Harryho patřičnou zásobu základních přísad do lektvarů; Harry si zatím prohlížel stříbrné rohy jednorožce po jednadvaceti galeonech za kus a maličké, zářivě černé švábi oči (pět svrčků za náběrku).
Před lékárnou si Hagrid znovu prošel Harryho seznam.
„Už nám chybí jen hůlka - počkat, taky jsem ti eště nekoupil dárek k narozeninám."
Harry cítil, jak rudne. „To přece nemusíš -`
„Já vím, že nemusím. Esli chceš vědět, koupím ti něco živýho. Žábu ne, ty vyšly z módy už před kolika lety a vostatní by se ti smáli - a kočky nemám rád, dostávám z nich kejchavku. Koupím ti sovu. Všechny děti je chtěj a taky jsou vohromně užitečný, nosej poštu a všecko."
Dvacet minut poté vyšli z Velkoprodejny Mžourov, kde bylo šero, ze všech stran šelestila ptačí křídla a pozorovaly je mrkající oči, zářící jako drahokamy. Harry si odnášel velikou klec, ve které s hlavou pod křídlem tvrdě spala nádherná sova sněžná. Znovu a znovu Hagridovi děkoval a zajíkal se přitom úplně stejně jako profesor Quirrell.
„Už vo tom nemluv," zabručel Hagrid. „Počítám, že u Dursleyovejch jsi dárků nedostával zrovna hromady. Ted' už musíme jen k Ollivanderovejm - to je jedinej obchod, kde prodávaj hůlky, a ty musíš mít tu nejlepší."
Kouzelnická hůlka - na tu se Harry těšil ze všeho nejvíc.
Poslední krámek byl úzký a ošuntělý. Z nápisu nade dveřmi se olupovalo zlato a hlásal: Ollivanderovi / Výrobci vybraných hůlek od r. 382 př Kr. V zaprášené výloze ležela na vybledlém nachovém polštářku jediná hůlka.
Jakmile vešli dovnitř, někde vzadu jasně zacinkal zvonek. Krámek byl maličký a úplně prázdný, až na jedinou vysokou stolici, na kterou se Hagrid usadil a čekal. Harry měl podivný pocit, jako by přišel do nějaké přísně vedené knihovny: spolkl dlouhou řadu dalších otázek, které ho v tu chvíli napadly, a místo toho obhlížel tisíce úzkých krabic, úhledně vyrovnaných až ke stropu. Náhle se mu bůhvíproč zježily vlasy; dokonce i v tom krámském prachu a tichu jako by se skrývalo nějaké kouzlo.
„Dobré odpoledne," ozval se přívětivý hlas. Harry nadskočil a Hagrid nejspíš nadskočil také, poněvadž bylo slyšet hlasité zapraštění, jak se rychle zvedal z té vysoké stolice.
Před nimi stál starý muž a jeho široké, bledé oči zářily v zešeřelém krámě jako dva měsíce.
„Zdravím vás," hlesl Harry rozpačitě.
„Ano, ovšem," řekl stařec. „Jistě. Myslel jsem si, že už brzy přijdete, Harry Pottere." Nebyla to otázka. „Máte oči po matce. Připadá mi to jako včera, kdy si tu u mě kupovala svou první hůlku. Dlouhou deset a čtvrt palce, z vrbového dřeva, a když s ní mávla, úplně to zasvištělo. Na zaříkání to byla výborná hůlka!"
Pan Ollivander přistoupil blíž k němu a Harry si přál, aby aspoň zamrkal; ty stříbrné oči mu trochu naháněly strach.
„Zato váš otec se rozhodl pro mahagonovou hůlku, pružnou a dlouhou jedenáct palců. Bylo v ní trochu víc síly a výtečně se hodila na přeměňování. Tedy, řekl jsem, že váš otec se pro ni rozhodl - po pravdě, hůlka si samozřejmě vybírá kouzelníka."
Pan Ollivander ted' stál tak blízko, že se s Harrym málem dotýkali nosy, a Harry v jeho zamlžených očích zahlédal svou vlastní podobu.
„A tadyhle vás..."
Pan Ollivander se bílým dlouhým prstem dotkl jizvy ve tvaru blesku, kterou měl Harry na čele. „Musím bohužel přiznat, že to já jsem prodal hůlku, která vám to způsobila," řekl tiše. „Třináct a půl palce dlouhou, z osového dřeva. Byla to mocná hůlka, velice mocná, ale v nedobrých rukou... Kdybych býval tušil, co ta hůlka zamýšlí jednou spáchat..."
Znovu potřásl hlavou a potom k Harryho úlevě postřehl, že je tam i Hagrid.
„Rubeus! Rubeus Hagrid! Těší mne, že vás zase vidím... Dubová hůlka, šestnáct palců a dost ohebná, že ano?"
„Ano, pane, správně," řekl Hagrid.
„Byla to dobrá hůlka. Nejspíš ji ale zlomili vejpůl, když vás vyloučili, že?" řekl pan Ollivander a naráz vypadal přísně.
„Hm, ano - zlomili mně ji," řekl Hagrid a přešlápl. „Ale obě ty půlky ještě mám," dodal potěšeně. „Ovšem nepoužíváte je?" zeptal se pan Ollivander ostře.
„To ne, pane," řekl Hagrid kvapně. Harry si všiml, jak při těch slovech stiskl svůj růžový deštník. ,.Hmm,` řekl pan Ollivander a změřil si Hagrida pronikavým pohledem. „Takže, pane Pottere. Dovolte." Vytáhl z kapsy dlouhý krejčovsky metr se stříbrnými značkami. „Kterou rukou budete s hůlkou zacházet?" „No - jsem pravák," řekl Harry.
„Natáhněte paži. Ano, tak je to správně." Změřil si Harryho od ramene k prstům, potom od zápěstí po loket, od ramene k podlaze, od kolena k podpaždí a ještě kolem hlavy. „Všechny Ollivanderovy hůlky mají jádro z nějaké mocné čarovné substance, pane Pottere," vysvětloval mu přitom. „Používáme žíně jednorožce, ocasní pera ptáka fénixe a blány z dračích srdcí. Ani dvě Ollivanderovy hůlky nejsou stejné, právě tak jako nejsou úplně stejní dva jednorožci, draci nebo fénixové. A samozřejmě, s hůlkou jiného kouzelníka nikdy nedosáhnete takových výsledků jako se svou vlastní."
Harry si náhle uvědomil, že krejčovský metr, který mu ted' odměřoval vzdálenost mezi nosními dírkami, to dělá sám. Pan Ollivander přecházel mezi regály a sundával krabice.
„To by stačilo," usoudil, a metr se svezl na podlahu a zůstal tam ležet. „Dobrá, pane Pottere. Zkuste tuhle. Bukové dřevo a dračí srdce. Devět palců. Pěkná a pružná. Prostě ji vezměte a mávněte s ní."
Harry vzal hůlku do ruky a zlehka s ní zamával; připadal si přitom směšně, pan Ollivander mu ji však málem ihned vytrhl z ruky.
„Javor a pero ptáka fénixe. Sedm palců dlouhá, a ohebná jako bič. Zkuste -.
Harry to zkusil, sotva však stačil hůlku zvednout, už mu ji pan Ollivander vytrhl také.
„Ne, tu ne - a co tahle? Ebenové dřevo a žíně z jednorožce, osm a půl palce a velice pružná. Tak prosím, vyzkoušejte si ji."
Harry ji vyzkoušel, a po ní další a další. Neměl tušení, na co pan Ollivander čeká. Hůlky, které už vyzkoušel, se kupily na vysoké stolici a pořád jich přibývalo, čím víc hůlek však pan Ollivander vytáhl z regálů, tím se zdál šťastnější.
„Vy jste náročný zákazník, že, pane Pottere? Nedělejte si starosti, určitě najdeme nějakou, která k vám dokonale půjde - ted' mi napadá - ano, proč by ne, neobvyklá kombinace, cesmínové dřevo a pero z fénixe, jedenáct palců, pěkná a poddajná."
Harry vzal hůlku do ruky a pocítil v prstech nenadálé teplo. Zdvihl ji nad hlavu a rázně s ní švihl vzduchem plným prachu; z hrotu hůlky vytryskl proud rudých a zlatých jisker jako ohňostroj, a dokonce i po stěnách se roztančily odlesky světla. Hagrid nadšeně zahalekal a zatleskal, a pan Ollivander vykřikl: „Výtečně! Ano, opravdu, velice se k sobě hodíte. Dobrá, dobrá... ale je to zvláštní... velice zvláštní..."
Uložil Harryho hůlku zpátky do krabice a zabalil ji do balicího papíru, nepřestával však mumlat: „Zvláštní... ano, zvláštní..."
„Promiňte," ozval se Harry, „ale co je zvláštní?" Pan Ollivander se na něj upřeně zadíval svýma bledýma očima.
„Pamatuji si každou hůlku, kterou jsem kdy prodal, pane Pottere. Úplně každou. A ten pták fénix, jehož ocasní pero je ve vaší hůlce, ztratil ještě jedno pero - jedno jediné. A je opravdu zvláštní, že vám byla souzena právě tahle hůlka, když její sestra - právě její sestra vám totiž způsobila tu jizvu."
Harry jen polkl.
„Ano, byla dlouhá třináct a půl palce. Z osového dřeva. Je opravdu zvláštní, jak se něco takového může stát. To hůlka si vybírá kouzelníka, na to nesmíte zapomenout. Myslím, že od vás musíme očekávat velké věci, pane Pottere. Koneckonců, Ten-jehož-nesmíme-jmenovat dokázal velké věci - jistěže strašné, ale velké."
Harryho zamrazilo. Nebyl si jist, jestli se mu pan OIlivander tak moc zamlouvá. Zaplatil za hůlku sedm zlatých galeonů a pan Ollivander je s úklonou vyprovodil ven.
Odpolední slunce už stálo nízko na obloze, když se Harry a Hagrid vrátili Příčnou ulicí zpátky, prošli zdí a pak i Děravým kotlem, kde ted' bylo prázdno. Když potom šli po městské ulici, Harry nepromluvil jediné slovo; dokonce si ani nevšiml, kolik lidí na ně civí v podzemní dráze a vyjeveně si prohlíží všechny ty podivné balíčky, jež vezli, a spící sovu sněžnou, kterou měl na klíně. Znovu vyjeli po pohyblivých schodech a octli se na Paddingtonském nádraží. Harry si uvědomil, kde jsou, teprve když mu Hagrid poklepal na rameno.
„Eště stihnem něco sníst, než ti pojede vlak," řekl. Koupil mu hamburger a posadili se na plastikové sedačky, aby si to snědli. Harry se nepřestával rozhlížet kolem, všecko mu připadalo jaksi podivné.
„Není ti něco, Harry? Že jseš tak potichu," řekl Hagrid.
Harry si nebyl jist, že mu to dokáže vysvětlit. Právě zažil ty nejlepší narozeniny v životě - ale přece žvýkal hamburger a pokoušel se najít ta správná slova.
„Všichni si myslí, že jsem nějak mimořádný," řekl nakonec. „Všichni ti lidé v Děravém kotli, profesor Quirrell, pan Ollivander - jenže já o kouzlech nevím vůbec nic. Jak ode mě mohou očekávat veliké věci? Jsem slavný, a přitom ani nejsem schopen si vzpomenout proč vlastně. Nevím, co se stalo tenkrát, když Vol... promiň, chci říct ten večer, kdy zemřeli moji rodiče."
Hagrid se k němu naklonil přes stůl. Pod zježenými vousy a obočím se na něho laskavě usmíval. „Nedělej si zbytečný starosti, Harry. To všecko se zachvíli naučíš. V Bradavicích každej začíná vod píky, a ty to zvládneš. Prostě bud' takovej, jakej jseš. Já vím, že je to těžký. Patříš k vyvolenejm, a to je vždycky těžký. Ale v Bradavicích zažiješ nádherný časy - já je zažil taky - a vlastně se pořád mám dobře.'`
Pomohl Harrymu nastoupit do vlaku, který ho měl odvézt zpátky k Dursleyovým, a pak mu podal obálku.
„Tady máš lístek do Bradavic," řekl. „Prvního září nádraží King's Cross - všecko je to tam napsaný. A kdybys měl nějaký problémy s Dursleyovejma, pošli mně po sově dopis, vona už bude vědět, kde mě najít. Tak brzo nashle, Harry."
Vlak vyjel z nádraží. Harry se chtěl na Hagrida dívat, dokud ho neztratí z očí; vstal a přitiskl nos k oknu, ale jak zamrkal, v tu ránu byl Hagrid pryč.