Kouzelný svět Harryho Pottera

V příštích dnech stálo Harryho veliké úsilí vždycky včas zmizet, když zahlédl Zlatoslava Lockharta kráčet po chodbě. Ještě těžší ovšem bylo vyhnout se Colinovi Creeveymu, který se nejspíš naučil nazpaměť jeho rozvrh. Zdálo se, že nic nedokáže Colina nadchnout víc, než se šestkrát či sedmkrát za den zeptat „V pohodě, Harry?“ a uslyšet na to sebevíc podrážděné „Nazdar, Coline.“
Hedvika se na Harryho ještě zlobila kvůli té nešťastné cestě autem a Ronova hůlka pořád fungovala špatně; v pátek ráno se vyznamenala, když při hodině kouzelných formulí vyletěla Ronovi z ruky a uhodila drobného starého profesora Kratiknota přímo mezi oči tak, že mu okamžitě naskočil veliký pulzující zelený puchýř. Jedno k druhému – Harry byl nakonec rád, když přišel víkend. V sobotu chtěl s Ronem a s Hermionou navštívit Hagrida. Jenže mnohem dřív, než by se mu to zamlouvalo, s ním ráno zacloumal Oliver Wood, kapitán nebelvírského famfrpálového družstva.
„Co je, sím tě?“ zamumlal Harry mátožně.
„Famfrpálový trénink!“ řekl Wood. „Vstávej!“
Harry zašilhal k oknu. Na růžovozlaté obloze visel řídký závoj mlhy. Teď, když byl vzhůru, nedovedl pochopit, jak vůbec mohl spát při tom povyku, který už tropili ptáci.
„Olivere,“ zasténal Harry. „Vždyť sotva začalo svítat.“
„Jistěže,“ přisvědčil Wood. Byl to statný dlouhán ze šestého ročníku a oči mu v tu chvíli zářily ztřeštěným nadšením. „To je součást našeho nového tréninkového programu. Vstaň, vezmi si koště a jdeme,“ řekl dobromyslně. „Žádné jiné družstvo ještě trénovat nezačalo, letos do toho jdeme první…“
Harry se vypotácel z postele; ještě zíval a třásl se trochu zimou, ale hned začal shánět svůj famfrpálový hábit.
„Tak fajn,“ řekl Wood. „Za čtvrt hodiny tě čekám na hřišti.“
Když svůj zářivě červený famfrpálový hábit našel a natáhl si plášť, aby mu bylo tepleji, naškrábal ještě Ronovi vzkaz, kam jde, a vydal se po točitém schodišti do společenské místnosti, svůj Nimbus Dva tisíce na rameni. Právě dorazil k otvoru v podobizně, když za ním cosi cvaklo – po točitých schodech se hnal dolů Colin Creevey, fotoaparát se mu divoce houpal kolem krku a v ruce něco pevně tiskl.
„Slyšel jsem někoho na schodech vyslovit tvoje jméno, Harry! Podívej se, co mám! Už jsem si to dal vyvolat a chtěl jsem ti ukázat…“
Harry se rozpačitě podíval na snímek, který mu Colin strkal pod nos.
Černobílý Lockhart zachycený v pohybu cloumal něčí paží, ve které Harry poznal svou vlastní. Potěšilo ho, že jeho fotografické já se srdnatě brání a nechce se dát zatáhnout do záběru. Jak si Harry obrázek prohlížel, Lockhart své úsilí vzdal – zhroutil se na bílý okraj snímku a lapal po dechu.
„Podepíšeš mi ji?“ ptal se Colin dychtivě.
„Ne,“ odmítl Harry rázně a rozhlédl se, jestli je místnost doopravdy prázdná. „Promiň, Coline, ale mám naspěch – musím na famfrpálový trénink.“
Prolezl otvorem v podobizně na druhou stranu.
„To je senzace! Počkej na mě! Hrát famfrpál jsem ještě nikdy neviděl!“
A Colin se namáhavě vyškrábal za ním.
„Uvidíš, že to bude nuda,“ řekl honem Harry, ale Colin ho neposlouchal, tvář mu zářila vzrušením.
„Ty jsi nejmladší hráč kolejního družstva za celých sto let, Harry? Že ano?“ chrlil ze sebe Colin a klusal vedle něho. „Musíš být vynikající. Já na koštěti ještě neletěl. Je to lehké? Tohle je tvoje vlastní koště? Je nejlepší na světě?“
Harry nevěděl, jak se Colina zbavit. Jako by měl vedle sebe kromobyčejně řečný stín.
„Já totiž famfrpálu nerozumím,“ přiznal se Colin a lapal po dechu. „Je pravda, že se hraje se čtyřmi míči? A dva z nich že létají kolem a snaží se srazit hráče z košťat?“
„Hm,“ přisvědčil Harry ztěžka, smířený s tím, že bude Colinovi vysvětlovat složitá pravidla famfrpálu. „Říká se jim Potlouky. A v každém družstvu jsou dva odrážeči s holemi, kteří je odhánějí od svých spoluhráčů. V Nebelvíru jsou odrážeči Fred a George Weasleyovi.“
„A k čemu jsou ty další míče?“ vyzvídal Colin a přeskočil několik schodů naráz, protože zíral na Harryho s otevřenou pusou.
„Je tam Camrál – to je ten velký červený – tím se střílejí góly. Tři střelci v každém družstvu házejí Camrál jeden druhému a snaží se ho dostat do branek na konci hřiště – to jsou ty tři vysoké sloupy s obručemi nahoře.“
„A ten čtvrtý míč…“
„…je Zlatonka,“ řekl Harry, „a je maličký, velice rychlý a těžko se chytá. A právě to musí zvládnout chytači, poněvadž famrfrpálový zápas neskončí, dokud Zlatonku někdo nechytí. A ten chytač, který se jí zmocní, získává svému družstvu navíc sto padesát bodů.“
„A ty jsi chytač za Nebelvír, viď?“ zeptal se Colin s uctivým obdivem.
„Ano,“ přisvědčil Harry; to už vyšli z hradu a kráčeli po trávě zmáčené rosou. „Pak je tam ještě brankář a ten hlídá branky. A to je vlastně všecko.“
Colin se však vyptával dál celou cestu po svažitých lukách k famfrpálovému hřišti a Harry se ho zbavil teprve tehdy, když dorazili k šatnám. Colin za ním ještě zavolal pisklavým hlasem: „Půjdu a najdu si nějaké dobré místo, Harry!“ a pospíchal na tribunu.
Všichni ostatní z nebelvírského družstva už byli v šatně. Wood jediný vypadal doopravdy probuzeně. Fred a George Weasleyovi tam seděli s opuchlýma očima a rozcuchaní vedle Alice Spinnetové ze čtvrtého ročníku, která klímala, opřená o zeď. Zbývající střelkyně, Katie Bellová a Angelina Johnsonová, zívaly na protější lavičce.
„Konečně jsi tady, Harry, kde ses tak zdržel?“ uvítal ho Wood rázně. „Tak tedy – chtěl jsem si s vámi ještě trochu popovídat, než půjdeme na hřiště, protože jsem celé léto promýšlel úplně nový tréninkový program, a opravdu si myslím, že ten bude rozhodující…“
Wood zdvihl veliké schéma famfrpálového hřiště, na kterém bylo různobarevnými inkousty zakresleno množství čar, šipek a křížků. Potom vytáhl hůlku, poklepal na graf a šipky se začaly po schématu svíjet jako housenky. Ve chvíli, kdy začal vykládat svoji novou taktiku, sklesla Fredovi Weasleyovi hlava na rameno Alice Spinnetové a začal chrápat.
Woodovi trvalo skoro dvacet minut, než jim vysvětlil první graf, pod kterým měl ještě druhý a třetí. I Harryho se už zmocnila otupělost, Wood však mlel monotónně dál.
„Takže,“ Wood konečně domluvil a vytrhl Harryho z nostalgických myšlenek, co právě teď mohl mít nahoře na hradě k snídani, „je to všem jasné? Máte nějaké dotazy?“
„Já jeden mám, Olivere,“ řekl George, který se před okamžikem s trhnutím probudil. „Proč jsi nám to všecko neřekl včera, když jsme nebyli ospalí?“
Tohle Wooda moc nepotěšilo.
„Teď mě poslouchejte, všichni, jak tu sedíte,“ a přejel je zamračeným pohledem. „Famfrpálový pohár jsme měli vyhrát už loni. Jsme jasně nejlepší. Bohužel nastaly okolnosti, které jsme nemohli ovlivnit…“
Harry provinile poposedl. Při závěrečném zápasu loňského roku ležel v bezvědomí na ošetřovně, takže Nebelvír měl o jednoho hráče míň a utrpěl nejhorší porážku za posledních tři sta let.
Woodovi chvilku trvalo, než se znovu dostal do ráže. Ta poslední porážka ho očividně nepřestala pálit.
„Letos proto budeme trénovat usilovněji než kdy dřív… Takže fajn, teď půjdeme a ověříme si naši novou teorii v praxi!“ prohlásil Wood, popadl svoje koště a vyšel ze šatny jako první; ostatní šli za ním, se zdřevěnělýma nohama a ještě celí uzívaní.
Seděli v šatně takovou dobu, že mezitím vyšlo slunce, i když na trávě na stadionu pořád ještě visely chomáčky mlhy. Cestou na hřiště Harry uviděl na tribuně Rona a Hermionu.
„To jste ještě neskončili?“ křikl na něj Ron nevěřícně.
„Ještě jsme ani nezačali,“ vysvětlil Harry a závistivě šilhal po topinkách s marmeládou, které si Ron a Hermiona přinesli z Velké síně. „Wood nám vysvětloval novou taktiku.“
Nasedl na koště, odrazil se nohama od země a vznesl se vzhůru. Chladný ranní vzduch ho šlehal do obličeje a probudil ho mnohem účinněji než Woodovy dlouhé řeči. Byl to nádherný pocit, být zase zpátky na famfrpálovém hřišti. Proletěl co největší rychlostí kolem stadionu, o závod s Fredem a Georgem.
„Co je to za divné cvakání?“ křikl Fred ve chvíli, kdy prosvištěli kolem rohu.
Harry se podíval na tribunu. Na jednom sedadle úplně nahoře stál Colin s namířeným fotoaparátem, dělal jeden snímek za druhým a na liduprázdném stadionu ten zvuk podivně sílil.
„Podívej se sem, Harry! Sem, sem!“ křičel Colin pronikavým hlasem.
„Kdo je to?“ zeptal se Fred.
„Nemám tušení,“ zalhal Harry a vyrazil takovou rychlostí, až byl od Colina co nejdál.
„Co se to tu děje?“ mračil se Wood, který právě doletěl k nim. „Jak to, že ten prvák fotografuje? To se mi vůbec nelíbí. Co když to je zmijozelský špeh a chce zjistit něco o našem novém tréninkovém programu?“
„Je z Nebelvíru,“ řekl honem Harry.
„A zmijozelští žádného špeha nepotřebují, Olivere.“ dodal George.
„Proč myslíš?“ obořil se na něj Wood podrážděně.
„Protože jsou tu osobně,“ ukázal George dolů.
Na hřiště právě vcházelo několik lidí v zelených hábitech a s košťaty v rukou.
„To je neuvěřitelné!“ rozhořčil se Wood. „Na dnešek jsem si hřiště zamluvil já! Na to se tedy podíváme!“ Prudce vyrazil dolů, a jak byl rozčilený, přistál o dost tvrději, než měl v úmyslu, takže trochu zavrávoral, když slézal z koštěte. Harry, Fred a George se k němu připojili.
„Flinte!“ obořil se Wood na kapitána Zmijozelu. „Tohle je náš tréninkový čas! Speciálně jsme kvůli tomu vstávali! Takže laskavě koukejte zmizet!“
Marcus Flint byl ještě statnější než Wood. Vychytralým výrazem v obličeji připomínal spíš trolla, obrovského horského skřeta, když odpověděl: „Je tu dost místa pro všechny, Woode.“
To už k nim dorazily i Angelina, Alice a Katie. Ve zmijozelském družstvu žádná děvčata neměli: zmijozelští stáli vedle sebe v semknuté řadě proti Nebelvíru a potměšile se šklebili.
„Ale já jsem si to hřiště zamluvil!“ prskal Wood vzteky. „Říkám vám, že jsem si ho zamluvil!“
„To je možné,“ připustil Flint, „ale já mám zvláštní povolení podepsané profesorem Snapem: Já, profesor S. Snape, povoluji zmijozelskému družstvu trénovat dnes na famfrpálovém hřišti, neboť musí zacvičit svého nového chytače.“
„Cože – vy máte nového chytače?“ zaujalo Wooda. „A kdo to je?“
Za šesti mohutnými postavami, které proti nim stály, se teď objevil sedmý, menší chlapec se samolibým úsměškem v bledém špičatém obličeji. Byl to Draco Malfoy.
„Nejsi ty syn Luciuse Malfoye?“ zeptal se Fred a s odporem si Draca měřil.
„To je zvláštní, že zrovna mluvíš o jeho otci,“ řekl Flint a celé zmijozelské družstvo náhle bylo jeden velký úšklebek. „Dovolte, abych vám ukázal velkorysý dar pana Malfoye našemu družstvu.“
Všech sedm hráčů se vytasilo se svými košťaty. Před zraky nebelvírských se v časném ranním slunci zalesklo sedm zářivě naleštěných, úplně nových násad a sedm nápisů z ryzího zlata: Nimbus Dva tisíce jedna.
„Je to nejnovější vzor; začal se vyrábět teprve minulý měsíc,“ prohodil Flint ledabyle a smetl z konce svého koštěte zrnko prachu. „Myslím, že značně předčí řadu Dva tisíce. A tyhlety staré Zametáky,“ usmál se ošklivě na Freda a George, kteří měli Zameták Pět, „ty na něj prostě nemají.“
Nikdo z nebelvírského družstva v tu chvíli nedokázal cokoli říct. Malfoy se uculoval tak zeširoka, až jeho chladné oči vypadaly spíš jako dvě štěrbiny.
„Podívejte se,“ řekl Flint. „Na hřiště vtrhlo obecenstvo.“ Přes trávník k nim běželi Ron a Hermiona, aby zjistili, co se stalo.
„Co je?“ zeptal se Ron Harryho. „Proč nehrajete? A co tu dělá tenhleten?“
Díval se na Malfoye a neušlo mu, že má na sobě zmijozelský famfrpálový hábit.
„Jsem nový chytač zmijozelského družstva, Weasleyi,“ informoval ho Malfoy samolibě. „A všichni právě obdivují košťata, která můj otec našemu družstvu koupil.“
Ron zíral s otevřenou pusou na sedm skvostných košťat před sebou.
„Vypadají dobře, co?“ popichoval Malfoy. „Možná ale nebelvírské družstvo nějaké to zlato sežene a taky si koupí nová košťata. Ty Zametáky Pět byste pak mohli dát někam do tomboly; a možná by o ně projevilo zájem nějaké muzeum.“
Celé zmijozelské družstvo řvalo smíchy.
„Přinejmenším si ale nikdo z Nebelvíru nemusel svoje místo v družstvu koupit,“ řekla Hermiona ostře. „Každý se do něj dostal díky svému talentu.“
Samolibý výraz z Malfoyova obličeji na okamžik zmizel.
„Tebe se nikdo na nic neptal, ty mrňavá mudlovská šmejdko!“ utrhl se na ni.
Harrymu bylo jasné, že Malfoy řekl něco doopravdy ošklivého, protože vzápětí se strhla pořádná mela. Flint se musel před Malfoye vrhnout, aby po něm Fred a George neskočili. Alice vřískla „Co se to opovažuješ?“ a Ron sáhl do svého hábitu pro hůlku, křikl „Za tohle zaplatíš, Malfoyi!“ a pod Flintovou paží ji zuřivě namířil Malfoyovi do obličeje.
Stadionem třeskla hlasitá rána a z Ronovy hůlky vytryskl proud zeleného světla, jenže z nesprávného konce: uhodil Rona do žaludku a srazil ho zády na trávník.
„Rone! Rone! Nestalo se ti nic?“ křičela Hermiona.
Ron otevřel pusu, aby jí odpověděl, nezmohl se však na jediné slovo; místo toho mohutně říhl a z úst se mu vysypalo několik slimáků.
Zmijozelské družstvo se mohlo smíchy potrhat. Flint se doslova svíjel a udržel se na nohou jen proto, že se opíral o svoje nové koště. Malfoy dopadl na všecky čtyři a bušil pěstí do země. Nebelvírské družstvo se shluklo okolo Rona, který pořád říhal a zvracel obrovské lesklé slimáky. Všichni jen zírali, ale nikdo nebyl s to se ho dotknout.
„Měli bychom ho dostat k Hagridovi, to je nejblíž,“ řekl Harry Hermioně. Statečně přisvědčila, a tak vzali Rona v podpaží a vlekli ho pryč.
„Co se stalo, Harry? Co se stalo? Ono je mu špatně? Ale ty ho dokážeš vyléčit, viď?“ Colin seběhl z tribuny a teď poskakoval kolem nich, jak vycházeli ze stadionu. Ron dostal nový prudký záchvat dávení a po hábitu mu padali další slimáci.
„Júúú!“ vyjekl Colin a nadšením bez sebe zdvihl fotoaparát. „Mohl bys Rona chvilku podržet, Harry?“
„Koukej zmizet, Coline!“ rozzlobil se Harry. Spolu s Hermionou vyváděl Rona ze stadionu a podpírali ho celou cestou přes školní pozemky až k okraji lesa.
„Už tam skoro jsme, Rone,“ řekla Hermiona, když měli hájenku na dohled. „Za chvilku zase budeš v pořádku… hned tam budeme…“
Byli nanejvýš dvacet stop od Hagridovy chatrče, když se otevřely dveře. Nestál v nich ale Hagrid; dlouhými kroky odtamtud vyšel Zlatoslav Lockhart ve světlounce fialovém hábitu.
„Rychle, schovejte se!“ sykl Harry a zatáhl Rona za nejbližší keř. Hermiona je následovala poněkud zdráhavě.
„Je to úplně jednoduché, když víte, co máte udělat!“ vysvětloval Lockhart nahlas Hagridovi. „Kdybyste potřeboval, abych vám pomohl, víte, kde mě najdete! Zařídím, abyste dostal výtisk mé knihy – překvapilo mě, že ji ještě nemáte. Dnes večer jednu podepíšu a pošlu vám ji. Sbohem!“ A dlouhými kroky zamířil k hradu.
Harry počkal, až byl Lockhart z dohledu, potom Rona vytáhl z křoví, dovlekl ho ke dveřím Hagridovy hájenky a naléhavě zaklepal.
Hagrid okamžitě otevřel a tvářil se nerudně, jakmile však zjistil, kdo přišel, obličej se mu rozjasnil.
„Říkal jsem si, kdy se na mě přídete podívat – poďte dál – já už myslel, že se ještě vrátil profesor Lockhart.“
Harry a Hermiona pomohli Ronovi přes práh, do srubu o jediné místnosti, kde v jednom koutě stála obrovská postel a ve druhém vesele praskal oheň. Harry usadil Rona na židli a v rychlosti vysvětlil Hagridovi, co se stalo. Hagrida Ronovy potíže se slimáky nijak nevyvedly z míry.
„Pořád lepší ven než dovnitř,“ řekl dobrosrdečně a postavil před Rona veliké měděné umyvadlo. „Koukej je všecky vyhodit, Rone.“
„Obávám se, že můžeme jen čekat, až ho to přejde,“ řekla Hermiona úzkostně a dívala se, jak se Ron shýbl k umyvadlu. „To kouzlo je náročné i za těch nejpříznivějších podmínek, ale se zlomenou hůlkou…“
Hagrid přecházel po místnosti a vařil jim čaj. Tesák, jeho lovecký pes, blaženě slintal Harrymu na kolena. „Co ti Lockhart vůbec chtěl, Hagride?“ zeptal se Harry a drbal Tesáka za ušima.
„Radil mně, jak mám ze studny dostat vodní skřítky,“ zabručel Hagrid, sundal z vydrhnutého stolu napolo oškubaného kohouta a postavil tam čajník. „Jako kdybych to nevěděl. A pořád něco vykládal vo nějaký smrtonošce, kterou vodněkud vyhnal. Jestli je z toho jediný slovo pravda, sním tudle konvici.“
Harry ještě nezažil, že by se Hagrid vyjádřil o některém učiteli z bradavické školy nepříznivě, a překvapeně na něj pohlédl. Zato Hermiona poněkud vyšším hlasem než obvykle podotkla: „Myslím, že jsi k němu tak trochu nespravedlivý Profesor Brumbál se očividně domníval, že na to místo bude ten nejlepší…“
„Vždyť byl jedinej, kdo se vo něj ucházel,“ prohlásil Hagrid a nabídl jim sirupové cukroví, zatímco Ron mlaskavě kuckal do umyvadla. „Úplně jedinej, jak vám říkám. Najít dnes někoho, kdo by učil obranu proti černý magii, je fakt těžký. Nikdo vo to dvakrát nestojí; lidi si začínaj myslet, že je tenhleten post uhranutej. V poslední době na něm nikdo dlouho nevydržel. A teď mně řekněte,“ Hagrid kývl hlavou směrem k Ronovi, „komu se pokoušel učarovat?“
„Malfoy urazil Hermionu. Muselo to být něco opravdu ošklivého, protože se všichni hrozně rozčílili.“
„Bylo to ošklivé,“ zachraplal Ron, bledý a zpocený, a zvedl hlavu od umyvadla. „Malfoy jí řekl, že je mudlovská šmejdka, Hagride…“
Vzápětí hlavu zase sklonila vydávil novou várku slimáků.
„To snad neřekl,“ zavrčel pobouřeně Hagrid a podíval se na Hermionu.
„Řekl to,“ potvrdila Hermiona. „Jenže já nevím, co to znamená. Samozřejmě jsem pochopila, že je to něco opravdu hrubého…“
„Je to ta nejhorší nadávka, jaká vůbec existuje,“ zasupěl Ron a znovu zvedl hlavu. „Mudlovský šmejd je ten nejsprostší výraz pro někoho, kdo pochází z mudlovské rodiny – a jeho rodiče neumějí kouzlit. Někteří kouzelníci – jako Malfoyova rodina – si totiž myslí, že jsou lepší než všichni ostatní, protože mají tak říkajíc čistokrevný původ.“ Lehce říhl a do nastavené dlaně vydávil jediného slimáka. Hodil ho do umyvadla a pokračoval: „My ostatní ale víme, že na tom vůbec nesejde. Vezmi si Nevilla Longbottoma – ten je z čistě kouzelnického rodu, a přitom málem nedokáže postavit ani kotlík dnem dolů.“
„A eště nevymysleli kouzlo, který by nesvedla naše Hermiona,“ prohlásil Hagrid hrdě, takže rázem zčervenala jako fuchsie.
„Je to hnus, když někdo tohle někomu řekne,“ vysvětloval Ron a roztřesenou rukou si otíral zpocené obočí. „Vysmívá se mu, že v sobě má obyčejnou, mudlovskou krev – nečistou krev, rozumíš? Přitom je to vyložený nesmysl: valná většina kouzelníků je už dnes stejně smíšeného původu, a kdybychom si nebrali mudly, už dávno bychom vymřeli.“
Vtom se mu zvedl žaludek a on znovu sklonil hlavu.
„To seš teda vlastně pašák, že jsi ho chtěl potrestat, Rone,“ řekl Hagrid tak, aby ho Ron slyšel i přes mlaskavé dopadání dalších slimáků do umyvadla. „Možná je ale lepší, že ti ta hůlka vystřelila dozadu. Počítám, že touhle dobou by už Lucius Malfoy vartoval ve škole, kdybys byl býval jeho synáčkovi učaroval. Aspoň kvůli tomu nebudeš mít žádné trable.“
Harry chtěl podotknout, že mít problémy není o moc horší, než když se vám pusou valí z útrob slimáci, nezmohl se však na slovo, protože měl ústa slepená Hagridovými sirupovými bonbony.
„Poslyš, Harry,“ ozval se Hagrid, jako by si právě na něco vzpomněl. „Potřebuju si s tebou promluvit. Slyšel jsem, že prý rozdáváš svoje podepsaný fotky. Jak to, že já eště žádnou nedostal?“
To Harryho natolik rozčílilo, že se mu podařilo dostat zuby od sebe.
„Já jsem žádné podepsané fotografie nerozdával,“ ohradil se. „Jestli Lockhart něco takového rozhlašuje…“
Vtom už zjistil, že se Hagrid směje.
„Dělal jsem si jen legraci,“ řekl a pleskl Harryho po zádech tak dobrácky, až padl obličejem na stůl. „Věděl jsem, že jsi nic takového nedělal. Řek jsem Lockhartovi, že nic takového nemáš zapotřebí; ty nemusíš hnout ani prstem, a jseš slavnější než von.“
„Vsadím se, že to se mu nelíbilo,“ mínil Harry; posadil se zpříma a mnul si bradu.
„Počítám, že ne,“ přisvědčil Hagrid a v očích mu zajiskřilo. „A potom jsem mu řek, že jsem žádnou z těch jeho knížek v životě nečet, a von šel radši pryč. Chceš sirupovej bonbón, Rone?“ zeptal se, když Ron opět zvedl hlavu.
„Ne, díky,“ odmítl Ron mdlým hlasem. „Radši to nebudu pokoušet.“
„Poďte se podívat, co teď pěstuju,“ navrhl Hagrid Harrymu a Hermioně, když dopili čaj.
V malé zelinářské zahrádce za hájenkou jim ukázal tucet těch největších dýní, jaké Harry v životě viděl. Každá z nich byla veliká jako pořádný balvan.
„Že ale rostou, co?“ řekl Hagrid spokojeně. „Chystám je na slavnost v předvečer Všech svatejch – do tý doby by už měly bejt dost velký.“
„Čím je hnojíš?“ zeptal se Harry.
Hagrid se ohlédl přes rameno, aby se ujistil, že tam není nikdo jiný.
„No, abych řek pravdu – rozumíte – krapet jsem jim pomoh.“
Harry si dobře všiml Hagridova růžového květovaného deštníku, opřeného o zadní stěnu srubu. Tušil už dřív, že to není jen tak nějaký deštník, a měl vážné podezření, že je v něm ukrytá někdejší Hagridova školní hůlka. Hagrid ovšem kouzla dělat nesměl; z bradavické školy ho v třetím ročníku vyloučili, Harry však nikdy nezjistil proč – kdykoli na to narazil, Hagrid si hlasitě odkašlal a záhadně ohluchl na tak dlouho, dokud se nezačalo mluvit o něčem jiném.
„Určitě za to může Vykrmovací kouzlo, viď, Hagride?“ řekla Hermiona pohoršeně a pobaveně zároveň. „Ale vyvedly se ti, to ano.“
„Tvoje malá sestřička to říkala taky,“ kývl Hagrid na Rona. „Znám ji teprve od včerejška,“ zašilhal po Harrym a vousatou bradou mu to zacukalo. „Říkala, že si tu jen tak prohlíží školní pozemky, spíš ale myslím doufala, že by u mě mohla narazit na někoho jinýho.“ Mrkl na Harryho: „Jestli chceš něco vědět, ta by tvou podepsanou fotku určitě neodmítla…“
„Nech si to, prosím tě,“ řekl Harry a Ron vyprskl smíchy. A v tu ránu bylo všude po zemi plno slimáků.
„Dávej přece pozor!“ zaburácel Hagrid a táhl Rona od svých drahocenných dýní pryč.
Byl už málem čas obědvat, a protože Harry měl od rána jen trochu sirupového cukroví, čím dál víc se těšil, až se vrátí do školy a pořádně se nají. Rozloučili se s Hagridem a zamířili zpátky k hradu. Ron cestou ještě škytl, dostal však ze sebe už jen dva docela maličké slimáky.
Sotvaže vkročili do chladné vstupní síně, uslyšeli zvučný hlas: „Á, tady jste, Pottere a Weasleyi.“ Profesorka McGonagallová šla k nim a tvářila se přísně. „Dnes večer si oba odpykáte svůj trest.“
„A co budeme dělat, paní profesorko?“ zeptal se Ron a nejistě potlačil říhnutí.
„Vy budete s panem Filchem leštit stříbro v Pamětní síni,“ sdělila mu profesorka McGonagallová. „A žádná kouzla, Weasleyi – všecko hezky rukama.“
Ron naprázdno polkl. Školníka Arguse Filche nemohl vystát žádný student z celé školy.
„A vy Pottere, pomůžete profesoru Lockhartovi vyřídit dopisy od jeho obdivovatelek,“ oznámila profesorka McGonagallová.
„To snad ne – nemohl bych taky leštit stříbro v Pamětní síni?“ vyhrkl Harry zoufale.
„V žádném případě,“ řekla profesorka McGonagallová a povytáhla obočí. „Profesor Lockhart si vyžádal vás osobně. Přesně v osm hodin máte oba dva nástup.“
Harry i Ron se došourali do Velké síně naprosto schlíplí; Hermiona šla za nimi s výrazem to–vám–patří–když–jste–porušili–školní–řád. Harrymu sekaná zapečená s brambory zdaleka nechutnala tolik, jak se na ni těšil. Měl pocit, že na něj vyšel ten horší trest, a nejinak to cítil Ron.
„Filch mě tam bude držet celou noc,“ naříkal. „A žádná kouzla! V té síni musí být aspoň sto pohárů. Co si jen počnu, mně to čištění po mudlovsku vůbec nejde.“
„Klidně si to s tebou kdykoli vyměním,“ řekl Harry dutě. „U Dursleyových jsem se v tom vycvičil až až. Ale odpovídat na dopisy Lockhartových obdivovatelek… s ním to bude k nevydržení…“
Sobotního odpoledne ubývalo jako sněhu na slunci, a než se nadáli, bylo za pět minut osm. Harry se ploužil chodbou ve druhém poschodí k Lockhartovu kabinetu. Zaťal zuby a zaklepal.
Dveře se okamžitě rozlétly a Lockhart ho uvítal zářivým úsměvem.
„Á, tady máme našeho rošťáka!“ řekl. „Tak pojď dál Harry, pojď dál!“
Ve svitu svící na stěnách zářilo bezpočtu zarámovaných Lockhartových fotografií. Některé byly dokonce podepsané a další pořádná kupa ležela na jeho psacím stole.
„Můžeš psát adresy na obálky!“ oznámil mu profesor, jako by to byla kdovíjaká výsada. „Ta první bude Gladys Gudgeonové, Bůh jí požehnej – to je moje velká obdivovatelka.“
Minuty se zoufale vlekly. Harry pouštěl Lockhartovy řeči jedním uchem dovnitř a druhým ven, jen občas prohodil „Hmm“, „Jistě“ a „Ano“. Tu a tam nicméně zachytil moudra jako „Sláva je vrtkavá dáma, Harry“ nebo „Každý je tak slavný, jak zaslouží, to si pamatuj“.
Svíce se víc a víc krátily a světlo tančilo po rozpohybovaných snímcích Zlatoslava Lockharta, shlížejících ze všech stěn. Harry sáhl bolavou rukou po obálce, která mu připadala snad tisící, a napsal na ni adresu Veroniky Smethleyové. Už to přece brzy musí skončit, říkal si ztrápeně, ať už to skončí, prosím, prosím…
A potom cosi zaslechl – vůbec to nemělo co dělat s prskáním dohořívajících svící ani s Lockhartovým tlacháním.
Byl to jakýsi hlas – šepot, při kterém ho zamrazilo až v samém morku kostí, hlas plný propastné, ledové nenávisti.
„Pojď… pojď ke mně… ať tě roztrhnu… ať tě rozsápu… ať tě zabiju…“
Harry prudce nadskočil a na jménu ulice, v které bydlela Veronika Smethleyová, udělal obrovskou fialovou kaňku.
„Cože?“ téměř vykřikl.
„Vždyť ti to povídám!“ prohlásil Lockhart. „Byla celých šest měsíců v čele seznamu nejprodávanějších knih! Překonala všecky rekordy!“
„Ne tohle!“ vyhrkl Harry jako v horečce. „Ten hlas!“
„Prosím?“ zatvářil se Lockhart zmateně. „Jaký hlas?“
„Ten – ten šeplavý hlas, co říkal… Vy jste ho neslyšel?“
Lockhart na Harryho zíral s krajním údivem.
„O čem to mluvíš, Harry? Nejsi už moc ospalý? Můj ty Bože – podívej se, kolik je! Jsme tu už málem čtyři hodiny! Opravdu bych nevěřil, že to tak uteklo?“
Harry neodpověděl. Napínal sluch, jestli se ten šepot ozve ještě jednou, nezaslechl však jediný zvuk kromě Lockhartova varování, aby nepočítal s tak vlídným zacházením pokaždé, kdy si vykoleduje školní trest. Odešel z profesorova kabinetu jako v mrákotách.
Bylo už tak pozdě, že nebelvírská společenská místnost zela prázdnotou. Harry zamířil rovnou do ložnice. Ron se ještě nevrátil, a tak si oblékl pyžamo, zalezl do postele a čekal. Za půl hodiny dorazil Ron; třel si pravou ruku a přinesl s sebou do ztemnělé místnosti pronikavý zápach leštidla.
„Bolí mě každý sval v těle,“ zaskučel a padl na postel. „Ten famfrpálový pohár jsem musel leštit čtrnáctkrát, než s ním byl Filch spokojený. A potom se mi ještě jednou zvedl žaludek a vyzvracel jsem slimáky na Plaketu za mimořádné služby škole; trvalo celou věčnost, než jsem ten sliz odstranil… Jaké to bylo u Lockharta?“
Harry mluvil co nejtišeji, aby neprobudil Nevilla, Deana a Seamuse, doslova však Ronovi zopakoval, co v kabinetu slyšel.
„A Lockhart říkal, že on nic neslyšel?“ zeptal se Ron a Harry si v měsíčním světle všiml, jak se zakabonil. „Myslíš, že lhal? Ale stejně to nechápu – dokonce i neviditelný by musel otevřít dveře.“
„Já vím,“ řekl Harry, lehl si na záda a upřeně se zahleděl na nebesa své postele. „Já to taky nechápu.“